Rainbow page separator

FEJETON: Je to o lidech

Úterý, 30. Květen 2017

Fejeton/ „Hele, tak náš „mladej“ neudělal řidičák,“ postěžoval si jeden můj dobrý přítel. „To je v pohodě, vždyť je mu teprve deset,“ snažil jsem se ho trochu potěšit: „To byla jen nějaká příprava, ne?“ Ale prý, kdepak chyba lávky. Tak o co šlo? Děti ze čtvrté třídy základní školy šly na přednášku o pravidlech silničního provozu spojenou se získáním řidičského průkazu cyklisty.

Již několik let probíhá seznamování s dopravními předpisy v rámci dopravní výuky ve Žďáře pod patronací BESIPu ve spolupráci s městským úřadem. Jsem rád, že se této důležité problematice v našem městě věnujeme, protože když vidím, jak někteří z nás se pohybují po silnicích, cyklostezkách či chodnících, je mi z toho trochu smutno. Někdy si říkám, že by každý účastník tohoto provozu měl být jednou za čas přezkoušen. Stejně jako že jdete jednou za dva roky na preventivní prohlídku k doktorovi. Ani bych netrval na povinnosti, ba právě naopak, mělo by to být dobrovolné, ale například pojišťovna by to měla zohlednit v ceně pojistky. Prostě, nebyl jsi na školení, zaplať o pět stovek víc za pojistku. Součástí školení by neměla být jenom přednáška o novinkách v dopravních předpisech a kondiční jízda, ale třeba i nácvik první pomoci či ukázky z dopravních nehod. Stejně jako kuřákům krabičky ukazují, o co všechno si koledují svojí vášní pro nikotin, tak aby i řidiči, cyklisté a chodci věděli, co se jim stane, když nebudou používat mozek v provozu.

Ale vraťme se k dětem. Paní z městského úřadu, která má na starosti tuto problematiku ve spolupráci s BESIPem, jim nejdříve udělala přednášku a poté děti absolvovaly zkoušku v provozu na dopravním hřišti. Nakonec si napsaly zkušební test o dvaceti otázkách, no skoro stejně jako v autoškole. Bohužel, „mladej“ od přítele, přestože z praktických jízd měl pouze dva trestné body, má obecně pro svoji dis vadu s testy potí že, tak v testu udělal pět chyb. Řekli byste, že test napsal na 75%, a to je podle mě výsledek nadprůměrný. Bohužel, podle metodiky zpracování těchto testů je to nedostatečné pro udělení Průkazu cyklisty. Nepomohlo ani to, že „jízdy“ měl téměř bezchybné. A tak jako jediný z celé třídy zůstal bez průkazky. No, dokážete si představit, jak se asi cítil. A jak mu to dávaly ostatní děti lidově řečeno „sežrat“.

A u tohoto bych se chtěl pozastavit. Je opravdu nutné děti takto stresovat? Neměli bychom být rádi za to, že chtějí a mají zájem se něco dozvědět, naučit a v něčem se zlepšit? Opravdu je musíme i v takovýchto vzdělávacích programech škatulkovat podle bodů a procent? Jako bývalý učitel se vždy nad takovýmto způsobem hodnocení pozastavuji a popravdě řečeno nejen tvrdošíjně kroutím hlavou. O co hezčí zážitek pro děti by ta výuka byla, kdyby si všechny, bez ohledu na to, jak testy či jízdy udělaly, průkaz cyklisty odnesly. (Malá vsuvka: Vzpomínám si, když ho přinesl náš Kuba před šesti roky, jak na něj byl hrdý, a že už může jezdit na kole i po stezce sám. Průkaz si vystavil na nástěnku a asi měsíc ho tam měl. Dneska už leží na dně krabice s nepotřebnými dokumenty. Takže asi až tak důležitý dokument to pro život není.) Bohužel, ale právě v tu chvíli, kdy ho děti dostanou, je to ten nejdůležitější.

Je to jako se známkami z předmětů, jako je výtvarná, hudební, pracovní či tělesná výchova. Místo abychom byli rádi, a tím myslím, jak učitele, tak rodiče, že děti chtějí v dnešní přetechnizované době něco nakreslit vodovkami či pastelkami, zazpívat si jakoukoli písničku, něco zkusit vlastníma rukama vyrobit nebo se jen obyčejně proběhnout, tak se je snažíme sešněrovat tabulkami, bodovými hodnoceními nebo známkami. Ale kdo z nás je schopný odhalit v dítěti nového Picassa, Presleyho, Edisona nebo Jágra. I když ten je asi jenom jeden!

A tohle by si měli i ti, co tyto průkazy rozdávají, uvědomit. Ono je hezké, že žďárský městský úřad letos vyhrál ocenění Přívětivý úřad, že má na dveřích rozesmáté logo Úřad s úsměvem, ale jak to vysvětlíte plačícímu a poníženému dítěti?
Martin KROB

fejeton-je-to-o-lidech