Rainbow page separator

FEJETON: Turistické umírání

Úterý, 6. Květen 2014

Jsem na tom úplně stejně jako vy, milí čtenáři. Žiji v zapadlém provinčním městě kdesi na pomezí Čech a Moravy, mezi lesy, které tak miluji. A někdy bych chtěl křičet, jak je tady krásně a že jsem zdejší pyšný patriot a že tady máme Zelenou horu. A že by to měli všichni vědět a přijet se na tu krásu podívat a užívat si služeb hrdého a pracovitého města. A že když budou přijíždět, tak tu nádheru uvidí z dálky a budou se těšit a utrácet tady peníze a nám bude lépe. A že je to úžasné… A pak: vstupuji do Žďáru. Třeba od Havlíčkova Brodu a teď zbystřete zrak a zřete, co u vjezdu do města turistu přiláká a jak se nám ta světová kulturní památka tváří.

FEJETON: Turistické umírání
Zděsil jsem se a mozkem mi začaly šrotovat myšlenky. Nevědomky jsem asi kroutil hlavou, neb náhodná kolemjdoucí se otázala, zda jsem v pořádku. No, to nemůžu potvrdit ani vyvrátit.

Je tomu nějakých více než deset let, kdy jsem jakožto zástupce jedné cestovní kanceláře na pozvání francouzské centrály pro turistický ruch Maison de la France jezdil levandulovou zemí a poznával tamní památky a turistické zajímavosti. Ti pověstní Frantíci měli jediný cíl: ukázat vše, co země má, a přimět nás plánovat zájezdy právě sem. Dařilo se jim to a já zjistil, jak se památky a zajímavosti ve světě ukazují a prodávají.

A teď koukám na tu ceduli a vím, že v Česku je pouze 12 památek UNESCO a říkám si, co ta naše radnice, dokonce s posíleným tandemem místostarostů, s tím architektonickým pokladem dělá. Podle oprýskané a otrhané cedule upozorňující na světovou raritu se zdá, že si asi potrhám mozkovnu, než si na něco uchvacujícího vzpomenu.

Žďár dostal darem do vínku takovou nádheru, jaké se o naprosté většině míst a měst ani nezdálo. Jakoby pan Vejmluva a pan Santini říkali: „Na Žďáre, ber a šiř slávu Zelené hory široko daleko!“ A já tak koukám, že se znak města se stylizovanou Zelenou horou nesměje, ale vysmívá.

Nezbývá mi nic než truchlit, vida tu bezzubost, ten amatérismus, tu nenápaditost, se kterou místní odborníci úředníci přistupují k propagaci města, k cestovnímu ruchu. Až by se to přímo dalo použít do učebnic jako odstrašující případ. Žďár zdobí miliarda nechutných reklamních cedulí (ó bože, kde je městský architekt?). Kde jsou poutače na světovou raritu? A co dělá město pro to, aby zde turistu ubytovalo, nasytilo a přinutilo nakoupit? Když už se, chudák, dozví o Zelené hoře a zahoří touhou, opouští po hodině hranice města. Sochy Michala Olšiaka? Co pro to Žďár udělal? Santiniho naučná stezka? Kdo o ní ví? Předlážděné náměstí? Areál Martina Koukala?

Tma, jako když nasvítí Poutní kostel Jana Nepomuckého.

Nicméně netruchleme zase až tak moc, máme tady přece Svatojánskou pouť! Spláchněme turecký med třeba pivem Santiniho hvězda, nevzlykejme, i když ve Žďáře končí Muzeum knihy, radujme se, neboť máme partnerská města Flobecq (3 500 obyvatel), Schmölln (11 500 obyvatel) a Cairanne (900 obyvatel). A nejvíce radosti nám určitě přinesou oslavy 20. výročí zapsání Zelené hory na seznam UNESCO, v režii města.

Závěrem ještě dodávám, že jsem se také začetl do dokumentu zvaného hrdě Strategický plán rozvoje města Žďár nad Sázavou a našel jsem tam větu: „Využití památky UNESCO k rozvoji cestovního ruchu.“ A musím říct: dámy a pánové, to se (také) nepodařilo a při pokračování současných trendů ani nepodaří. Turisté nejezdí a nejezdí a nám je to jedno, nám je to jedno, my peníze nechceme!

Autor: Luděk Lopour