Rainbow page separator

FEJETON: Zase volby? Tak já teda jdu

Středa, 4. Říjen 2017

Dneska bych rád začal vzpomínkou na svého dědouška. V úterý 12. září tomu bylo pět let, kdy se na nás naposledy podíval a usmál. Především s ním jsem rád vedl diskuse o tom, co se po listopadu 1989 u nás dělo. Trpělivě mi naslouchal, přestože nad mými, občas bouřliváckými, názory kroutil hlavou. No a pak mi díky svým zkušenostem se snažil ukázat problematiku i z jiného úhlu pohledu. Přestože většinu svého pracovního života strávil jako dělník ve Žďasu, jeho názory byly orientovány spíše, dneska to zní jako klišé, pravicově. A to nikdy nepodnikal, nerestituoval, nezdědil žádný majetek, protože byl posledním v řadě z jedenácti dětí. Slovy dřívějšího režimu to byl příklad vzorného proletáře. A přesto, byl to právě on, kdo mi říkal, že si máme vážit možnosti o sobě rozhodovat, že nejlepší by bylo, kdyby se co nejméně přerozdělovalo, a peníze mají zůstat těm, co je vydělají, a tam, kde pracují.

Je začátek října a čekají nás další volby do sněmovny. Zase nám všichni říkají, že jsou to volby zásadní, a hlasuje se o tom, kam budeme příští roky směřovat. Jestli budou stát řídit jako firmu, nebo se vrátí „tradiční politici“. Nevím, popravdě nezamlouvá se mi ani jedno. V předchozích čtyřech letech jsme měli možnost vidět, co to znamená, když byznysmen řídí stát jako firmu. Vydělá na tom především jeho firma. Na druhou stranu, proč jinak by to asi dělal, že jo? A co tradiční politici? Buď mají sami máslo na hlavě, že s ním spolupracují, nebo spolupracovali. A kdo ví, jak to bude po volbách? Tak co s tím?

Dal jsem si tu práci a přečetl několik rozhovorů s těmi, co se ucházejí o můj hlas. Pročetl jsem i pár volebních programů či aspoň volebních tezí a hledal něco, co by mě oslovilo a zaujalo. No, popravdě je to smutné čtení napříč politickým spektrem. Není tady nikdo, kdo by byl tak odvážný a chtěl věci změnit od základů. Pokusím se tedy dát politikům takový malý návod, co bych si představoval.

Volební právo. Začal bych tímto. Vím, je to svatý grál, za který naši předci před sto lety bojovali. Jenže tehdy byla jiná demografická struktura i sociální rozložení. Možnost mít volit a rozhodovat o tom, kdo s daněmi, které tvoří rozpočet, bude hospodařit, by měl mít ten, kdo ty daně do rozpočtu posílal. Aspoň po tři čtvrtiny uplynulého období. A pokud neměl možnost, měl by šanci si ji odsloužit službou pro stát. Ať již vojenskou nebo civilní. To píši i s vědomím, že volební právo by ztratili nejen nezaměstnaní, ale i důchodci.

Zdanění těch, co pracují. Samozřejmě co nejmenší. Vždyť i králům stačil desátek, a to buď ve formě peněžní, nebo prací na panském. Dnešní celkové daňové zatížení je podle mě astronomické. Nejde jen o ty daně, které nám strhnou z výplaty, ale i o ty, které musí odvést zaměstnavatel, o ty, které zaplatíme v DPH, ve spotřební dani, na sociálním a zdravotním pojištění, v různých poplatcích či koncesionářských příspěvcích. V podstatě víc než polovinu toho, co vyděláme, dáme státu. Potom se není co divit, že stát je ten nejhorší hospodář. Přestože peněz má víc než dost, tak když někde špatně investuje, stačí, že zavede nějaké další daně či poplatky a peníze opět přijdou. Myslím, že celkové daňové zatížení by nemělo přesáhnout těch deset procent, které stačily i zatracovaným feudálům. A kam by daně měly hlavně přijít, především do místa, kde byly vytvořeny. To znamená do obecních rozpočtů, které by měly daleko větší možnosti a především odpovědnost, co s penězi bude.

Sociální a důchodová reforma. Průběžný důchodový systém byl vymýšlen v době, kdy rodiny měly rozhodně více dětí, než je dnešní průměr. Proto je dnes nesmyslné v takovém stavu jej udržet. Líbí se mi návrh mého kolegy, který je ve své podstatě jednoduchý a spravedlivý pro všechny. Na důchod z průběžného systému o výši průměrné mzdy má nárok pouze ten, jehož minimálně jedno dítě do něj odvádí sociální daň. Pokud bude mít pracujících potomků více, má nárok na nadstandardní bonus. V praxi to znamená, že pokud budou mít rodiče dvě pracující děti, mají oba dva nárok na důchod o výši průměrné mzdy. Pokud budou mít takových dětí více, mají důchody s bonusem. Pokud ale mají pracující dítě jenom jedno, mají důchod poloviční, a pokud žádné, tak žádný. Možná je to na první pohled nespravedlivé, ale potomek něco stojí, podle jedné studie dokonce milion do 18 let. Takže ten, kdo děti nemá, si vlastně má z čeho na důchod ušetřit. A co se týká volebního práva důchodců. Bohužel, je to v podstatě vlivná lobbistická skupina. A tím, že přijde o možnost rozhodovat o tom, co bude s penězi, které již do rozpočtu nevkládají, je sice radikální, ale dle mého správné. Na druhou stranu je to jednoduché, chci-li mít zabezpečené stáří, měl bych vychovat aspoň jednoho potomka tak, aby našel práci, nebo si na ten důchod našetřím.

Dneska přemýšlím, co by mi na to všechno dědoušek pověděl, kdyby viděl, co se v naší malé zemi a ve světě kolem ní děje. Asi by mi řekl: „Marťo, nedělej si s tím velkou hlavu, vždyť ta jednoduchá řešení jsou v podstatě krásná a geniální. Prostě buďme jako ve Škodovce. Simply clever.“

Martin Krob