Graveyard Train
Rainbow page separator

Hvězdy letošních Colours of Ostrava vystoupí ve žďárském Batyskafu

Pondělí, 4. Srpen 2014

Graveyard Train

Žďár nad Sázavou. Vrcholem letošního léta bude ve žďárském kulturním centru Batyskaf vystoupení australské skupiny Graveyard Train. Skupina, která před několika týdny na festivalu Colours of Ostrava okouzlila tisíce posluchačů, si našla v nabitém programu čas zavítat do Žďáru nad Sázavou. Ve čtvrtek 7. srpna se tak mohou návštěvníci těšit na opravdový hudební zážitek.

Graveyard Train jsou šestičlenná parta z Melbourne v Austrálii. Původní představa těchto mladíků byla šest barytonů, zpívajících o vlkodlacích, upírech, strašidlech apod. za doprovodu freneticky šlapající country music. Ujetá idea, která ale výborně fungovala a kapele průběžně získávala další a další fanoušky po celém světě.

Co se týče jejich písní, jsou Graveyard Train vypravěči příběhů, kteří si libují na temných a hrůzostrašných místech a posouvají hranice alt-country na neprozkoumaná teritoria. Nyní ale, stejně jako jakýkoli jiný virus, zmutovala hudba Graveyard Train do něčeho mnohem vyvinutějšího, mocnějšího a účinnějšího. Banjo, dobro, bicí a elektrické kytary, stejně jako jejich originální kladivo a řetěz, přenesly intenzitu jejich proslulých živých vystoupení z Austrálie také do Spojených států. Kanady a Evropy. Zemité country, vyšinutá psychedelie, punk s pěnou u huby a folkové balady… Graveyard Train ale nejsou country kapela. Nejsou ani folková kapela, nejsou punková kapela, nejsou pěvecký sbor a nejsou ani psychedelická kapela. Jsou tohle všechno, ale ještě něco navíc. V podstatě je to kapela jako žádná jiná.

Graveyard TrainKoncerty Graveyard Train nejsou také žádná procházka růžovým country sadem: “Počítejte s tím, že všichni, co jste tady, zemřete.“ Navíc toho, čeho se běžné country povětšinou nedostává – třeštivého a někdy jakéhokoliv humoru – šestice nabízí v takovém množství, až padá důvod hledat rozdíl mezi tím, jestli ze všeho všude proklamovaného alkoholismu nadobro zešílela nebo se Australané jako blázni už narodili. Když se členů kapely zeptáte, ke komu by se přirovnali, sdělí vám bez mrknutí oka: Wu-Tang Clan s banjem. To že k rapu mají Graveyard Train stejně tak daleko jako do protialkoholky pouze potvrzuje, s kým máte tu čest. Nicméně pro chycení se, co od nich čekat: Blues Brothers na country tripu, vražedně baladický Nick Cave, ZZ Top hrající punk. K trashmetalově uječenéskladbě One Foot On The Grave z posledního alba Hollow zpěvák a kytarista Nick Finch podal výstižné vysvětlení: jak se gospel potkal se Steve Tylerem a Rage Against The Machine.

Úspěšná turné po Spojených státech, Kanadě a Evropě a narůstající domácí kult kapelu v divokosti neusměrnily ani nezbavily humoru. “Snili jsme si svůj sen o rock´n´rolovém životním stylu a vyšla nám z toho akorát chudoba a neustálá kocovina. Vrátíte se z dlouhého turné a to poslední, co chcete udělat, je vytáhnout kytaru z futrálu a jít si někam zahrát. Většinou se stočím na gauči do klubíčka, brečím a přeju si kurva jediný, abych pracoval v kanceláři,“ řekl Finch, jinak absolvent filosofické fakulty.
Příběh zrodu Graveyard Train má veškerý půvab hospody: sešli se v ní, popíjeli, jamovali a Finche napadlo dát dohromady kapelu, co by dělala na podiu „velký bordel a hrála horrorovou country“. Najít ty správné členy byla ale tak trochu šťastná náhoda. Zatímco Josh Crawley (banjo, dobro), Beau Skowron (steel), bubeník Francis Keaney a Matt Duffy (kontrabas) už hudební zkušenosti měli a včetně Finche hráli v mnoha kapelách, Adam Johansen s Mattem Andrewse, co měli tehdy z celé hospody nejvíc naváto,nikdy předtím k hudbě nepřičichli. Přišli za Finchem, že prý to zní dobře a chtějí mezi ně. Vládli dobrými hlasy a tak jim řekl, hele kluci, potřebujeme jenom hráče na perkuse. Adam se druhý den vrátil se silným řetězem a kladivem, co našel v dědečkově stodole, a Matt si z vlnitého plechu vyrobil valchu. Původní záměr založit normální country kapelu ztroskotal na demokraticky odhlasovaném rozhodnutí: jenom proboha žádné písně o lásce…

Jejich prvotní písně o horrorových monstrech, co po barech žerou mladé holky postupně nahradily jiné strašidelnosti: “Naše album Hollow je o lidské existence a hrůzách spojených s tím, že každý musí zemřít, což je mnohem děsivější než zombie. Jsem zdravý běloch ze střední třídy, mám spokojený vztah, ale mám jediný skutečný velký problém. Jsem zaujatý smrtí, mám z ní obavy a sere mě, že mě předem neupozornili na to, že žádný posmrtný život neexistuje.“Takže nihilistická témata o smrti, nevyhnutelnosti zániku a prázdnoty. Žádný Friedrich Nietzsche, ale koho by prý pořád bavilo psát o tom, jak „pes žere kočku, kočka žere ptáka, pták žere červa a červ sní nás všechny“. I když i s tím nihilismem je to takové na pováženou, viz dobře míněná rada Graveyard Train: „Nebreč, když k tobě připlave usměvavý žralok. Chce ti jen pomoc tam, kam stejně jednou všichni musíme.“

Country má v Austrálii stejný status národní hudby jako ve Spojených státech a město Tamworth s tamním obřím country festivalem si co do významu klidně zaměňte za Nashville s Grand Ole Opry. První příjezd Graveyard Train do města proto kdysi připomínal scénu z westernu: hlavní ulicí kráčí desperát, všichni, co mají ruce a nohy, utečou a jen odhrnování záclon potvrzuje, že ještě hrůzou neumřeli.

Graveyard Train
07.08. | 21.00 | 130,-

 Batyskaf