Rainbow page separator

Od křížů za povražděné svatebčany přes brody Bílého potoka

Úterý, 12. Květen 2015

Bílý potok

Devět křížů / Dvacet kilometrů dlouhá vycházka začíná na parkovišti u motorestu Devět křížů za Velkou Bíteší – dnes hotelu Annahof. Nejjednodušší cesta ze Žďáru nad Sázavou vede po silnici I/37 do Velké Bíteše, což je 39 kilometrů, a odtud pak ještě dalších sedm kilometrů po silnici ve směru na Brno až k Devíti křížům.
Z parkoviště se vydáme po zelené turistické značce, přejdeme silnici a po levé straně si můžeme prohlédnout devět dřevěných křížů. Ty jsou průběžně obnovovány a jsou spojeny s tamní legendou o povražděných svatebčanech.

Devět křížůPodle kroniky kilometr vzdáleného Lesního Hlubokého se událost v roce 1540 měla odehrát následovně. V roce 1539 na lesní cestě, kde kříže stojí, našel sedlák vracející se z Velké Bíteše do Lesního Hlubokého omdlelého mladíka. Naložil ho tedy na vůz a odvezl domů. Tam se mladý muž, z něhož se vyklubal koňský handlíř, který se vracel z Uher domů do Čech, postupně zotavil. Jenže se zamiloval do sedlákovy krásné dcery, která jej ošetřovala, a ani on nebyl děvčeti lhostejný. Slovo dalo slovo a mladí zamilovaní lidé se domluvili, že se vezmou. To se ale vůbec nelíbilo sedlákovi, který si pro dceru přestavoval někoho lepšího než člověka, o kterém nevěděl nic a především ne to, zda by jeho dceru dovedl zabezpečit. Mladík se proto vydal do světa s tím, že vydělá dost peněz a pro svoji nastávající se za rok vrátí. Jenže sedlák čekat nehodlal, rychle našel dceři bohatého ženicha z okolí a začal chystat svatbu. Marně se nevěsta bránila, že jiného nechce. Stačila jen svému vyvolenému poslat zprávu, co se doma chystá. Rozzlobený mladík se rychle vrátil domů, aby svatbu stihl překazit. Zjednal si pomocníka, opatřil pistole a v lese čekali na svatebčany. Do plánu se ale vloudila chyba a pomocník nevěstu, kterou chtěl mladý koňský handlíř unést, také zastřelil. Zoufalý handlíř proto obrátil zbraň proti pomocníkovi a pak i proti sobě. Uprostřed lesní cesty zůstalo ležet devět mrtvol, které pak sousedé našli. Oběti tragédie pochovali na místě a nad jejich hroby byly vztyčeny dřevěné kříže. Nevěsta údajně leží uprostřed a po stranách má oba ženichy.

Po zelené značce po kilometru dojdeme do Lesního Hlubokého a odtud nás cesta vede dalšího půldruhého kilometru k rozcestníku Domašovské lesy. Lesní klid se ale zatím očekávat nedá – i tam doléhá tlumený ruch z několik kilometrů vzdálené dálnice D1. Projdeme Domašovskými lesy a po tři a půl kilometrech dorazíme do Javůrku.

Vesnice o necelých třech stovkách obyvatel se rozkládá v Křižanovské vrchovině na okraji přírodního parku s názvem Údolí Bílého potoka. Javůrek kdysi býval středověkou osadou, kterou procházela důležitá cesta, jako jeho založení je uváděn rok 1399. Název vesnice pochází podle vyprávění od velkého javoru, který kdysi stával uprostřed tamní návsi.
ŠmelcovnaK Javůrku patří dva kilometry vzdálená osada Šmelcovna, kam se dostaneme po červené turistické značce. Šmelcovna se nachází v údolí Bílého potoka, její název se odvozuje od německého schmelzen – tavit, protože Šmelcovně předcházela dnes již zaniklá hornická osada ze 13. století. V údolí Bílého potoka se kdysi těžilo železo a rovněž stříbrná ruda. Jméno Šmelcovna dostala osada až v roce 1749, první zmínka o tamních štolách pochází z roku 1575. V roce 1724 byla v osadě postavena vysoká pec, která za rok vyprodukovala dvě stě tun surového železa. Provoz hutě byl ukončen v roce 1873.
V posledním století je Šmelcovna, do níž z Javůrku sejdeme, známá především tradicí vítání jara. Založil ji Petr Bezruč, který se se svými přáteli často vydával na oblíbené „výplazy“ do přírody. Když v březnu 1902 zavítali do Šmelcovny, nadchla je natolik, že se tam od té doby vždy v březnu vraceli. V roce 1968 byla na památku Bezručových návštěv odhalena u cesty na Javůrek pamětní deska. Vítání jara ve Šmelcovně se koná dodnes, vždy první jarní neděli.

Dnešní osada Šmelcovna je tvořena několika usedlostmi a množstvím chat a chalup, stojí tam také jednoduchá kaple Panny Marie Bolestné z roku 1905. Významným místním centrem je hospoda U Čadíků, kde se občerstvují četní turisté a cykloturisté.
Bílý potokZe Šmelcovny se dále pustíme po modré turistické stezce, přičemž na rozcestníku je uvedeno, že na trase k Pavlovcovu mlýnu, což je 7,5 kilometrů, se nachází několik brodů. První dva kilometry postupujeme lesem nad Bílým potokem. Potom sejdeme k němu a za Maršovským mlýnem začínají avizované brody. Je jich kolem osmi až deseti, některé z nich jsou vybaveny více či méně použitelnou provizorní lávkou, jiné se dají s trochou opatrnosti „obejít“ po skalách, někde je již dokonce funkční lávka. U některých ale nezbude než zout boty. Výhodou je, že Bílý potok není příliš hluboký ani široký.
V průběhu cesty mineme někdejší mlýn Ve Žlebě pocházející z první poloviny 17. století, který je v současné době citlivě opraven jako rekreační objekt – asi tři sta metrů před ním stojí pomníček na místě skonu posledního tamního mlynáře Antonína Absolína, který ve věku 81 let zemřel v roce 1968. Mlít se ve mlýně přestalo v 50. letech minulého století.

Mlýn Ve ŽleběOd bývalého mlýna pokračujeme přes brody Bílého potoka ještě dva a půl kilometru, abychom dorazili k Pavlovcovu mlýnu. Nejdříve ale mineme památnou lípu, která byla v lokalitě vysazena začátkem května 1945 v souvislosti s veselicí obyvatel z nedaleké Svatoslavi. Na místě mělo původně vzniknout obecní hřiště. Při lidových oslavách poblíž Pavlovcova mlýna však byli tři jejich organizátoři zatčeni gestapem; naštěstí nedošli úhony a později byli propuštěni. Budované hřiště však bylo nakonec opuštěno pro příliš velkou vzdálenost od vesnice, nyní je v místě louka. Turistický rozcestník se nachází na stromě vpravo, postavíme-li se čelem k Pavlovcovu mlýnu rozkládajícímu se za loukou. Další cesta nás vede po žluté turistické značce do kilometr vzdáleného Radoškova – nejdříve na okraji louky přejdeme potok, pak se pustíme lesem do kopce a následně šlapeme polní cestou.

Radoškov je místní část obce Přibyslavice a jeho název je údajně odvozen od osobního jména Radoch (Radošek). První písemná zmínka o vsi, která leží na vyvýšeném výběžku nad soutokem Bílého a Přibyslavického potoka, pochází z roku 1255. Radoškov býval v majetku rajhradského kláštera, kdysi tam stával panský dvůr. K vesnici patří také nedaleké samota Borkovcova pila a osada Spálený.
Projdeme Radoškovem a pokračujeme po značení převážně lesem do 2,5 kilometru vzdáleného Lesního Hlubokého. Odtud už nám pak zbývá jenom kilometr cesty po zelené značce zpět na parkoviště u Devíti křížů.