Rainbow page separator

Nuda, aneb recenze jednoho pátečního večera

Úterý, 29. Březen 2016

Možná přijde i Tonda Blaník

Ptal se mě někdy v týdnu jeden příjemný chlapík, zda nejdu v pátek 18. března na jakési pozdně večerní řečnění, late night talk show, mám-li použít ten správný anglický termín. Odpověděl jsem mu pravdu, tedy že jedna z mála věcí, která mi chybí je čas, a proto se mi moc nechce nějaké řečnění poslouchat.

Nicméně situace se schumelila jinak a nakonec jsem se v pátek 18. března ocitl v kině Vysočina na diskusním komponovaném pořadu Možná přijde i Tonda Blaník. Pořad internetové televize Stream Kancelář Blaník a DVTV mám rád, tak … tak jsem prostě šel.

Uspořádat něco takového ve Žďáře je úspěch. Možná zpola zaplněné hlediště přivítalo Danielu Drtinovou a její hosty: Miroslavu Němcovou, Sabinu Slonkovou, paní hraběnku Kinskou a tři žďárské aktivisty. Potud všechno v pořádku, ale … jaksi mám pocit, že celé akci cosi scházelo, vlastně už od začátku. Samozřejmě můžeme prominout čtvrthodinové zpoždění, ale se vším ostatním už je to horší. Od počátku jsem měl pocit, že není o čem hovořit. Paní moderátorka to ostatně uvedla hned na úvod – jediné, co na internetu našla je jakýsi náš žďárský „problém“ s vířivkou v Relaxačním centru. To jsme měli za sebou po pár větách a pak už nastoupil kolovrátek.

Zeman a Vysočina. Babiš a Pelhřimov. A dál nic … nuda, nuda šeď. Mám-li být spravedlivý, tak podle mého názoru jen paní Němcová dokázala obecenstvu sdělit nějaké informace, ať už o sobě či o jakémsi vysokolopolitickém zákoutí. Mírně otrávené Sabině Slonkové jsem díky horšímu zvuku skoro nerozuměl a paní Kinské, ač šaramantní a energií nabité dámě, jsem také moc nerozuměl (což nebrání tomu, abych ji nemohl obdivovat za to, že se česky naučila). Navíc mám pocit, že paní Drtinová nepochopila, co festival Korespondance je, neboť žila snad v domnění, že lidé ze Žďáru chodí na zámek tančit.

Možná právě to byl problém a paní moderátorka se k němu i přiznala, když hovořila o „google novinařině“… tedy podceněná příprava. Ale což, říkal jsem si, vystoupí ještě žďárští aktivisté z Žijeme Žďárem a ti jsou tu doma a něco se dozvíme.

Jenže i pak mě sžíralo jakési přesvědčení o tom, že vlastně není o čem mluvit. Několik v mlze představených projektů, jejichž smysl je možná příjemný, ale … jaksi se nic zásadního neděje, nebo to kolem sebe alespoň nevidím. Možná je na konkrétní věci ještě asi po dvou letech čas, ale za mě … přejde se od projektových manažerů zasedajících v kavárnách k něčemu, co bude ve Žďáře vidět, co bude realizované?

A tak běžel čas, občas proložený hlasováním , kde nebylo nesnadné odhadnout výsledek, promítlo se několik dílů Kanceláře Blaník a viděli jsme v premiéře díl nejnovější. Škoda, že byl tentokrát zaměřen vysoce regionálně, tedy na parkoviště u pražského Parlamentu.

Už jsem si myslel, že tuhle neslanou a nemastnou nudu nemůže nic trumfnout, ale mýlil jsem se. Vyvrcholení však přišlo ne z jeviště, ale z hlediště, a to při úplně posledním příspěvku. S ním přišel pan Brychta, bývalý starosta a místostarosta. A jako vždycky, jeho slova byla plná ocenění vlastní práce v minulosti, jistého druhu sebelítosti, proložené několika vzdechy o tom, že to vlastně nikdy nikdo nemohl dělat lépe, než když radnici ovládala ruka páně Brychty. Nu což, diváci pan Brychtu ocenili červenými kartami, hukotem a pískotem.

Tak milý čtenáři … tak bylo podle mě v pátek večer v kině. Popravdě – škoda času, škoda. Ale možná mě jenom rozladilo to, že vedle mě seděl nějaký aktivista, jehož oblečení bylo prodchnuté dýmem marihuany a v sále po něm zbyl kelímek od piva. V každém případě však budu vždycky rád, když se věci veřejné nebudou zajímat jen politici jedenkrát za čtyři roky, ale i aktivní lidé.

Luděk Lopour

Foto: https://www.facebook.com/ZijemeZdarem/