Rainbow page separator

Válečnou tragédii připomíná muzeum, památník i naučná stezka

Pondělí, 9. Říjen 2017

Ležáky / Zhruba dvacetikilometrový výšlap spojený se vzpomínkou na válečnou tragédii začíná přímo v jejím místě – v zaniklé osadě Ležáky na Chrudimsku. Nejkratší cesta tam ze Žďáru nad Sázavou vede přes Ždírec nad Doubravou a Hlinsko do vesnice Dřevěš, kde u benzinové pumpy odbočíme vlevo a dojedeme až k muzeu do za druhé světové války Němci vypálené osady. Ze Žďáru je to čtyřicet kilometrů.

Dnes osadu v údolí říčky Ležák připomíná upravené prostranství s muzeem, restaurací, památníkem a takzvanými hrobodomy, což jsou obnovené půdorysy ležáckých domů se žulovými deskami a jmény rodin, které v nich v době masakru žily. Osada Ležáky byla vypálena 24. června 1942, dva týdny po likvidaci Lidic, rovněž jako odveta za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha. Ležáky totiž sloužily jako dočasný úkryt vysílačky Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se na atentátu podílela.

Už 20. června byl zatčen první ležácký spolupracující člen – správce lomu Hluboká nedaleko Ležáků, a pak i tamní mlynář, které čekalo mučení… V té době však už ve vsi radiostanice Libuše nebyla, protože radista Jiří Potůček ji 17. června převezl do bezpečnějšího úkrytu v severovýchodních Čechách.

Krátce po poledni 24. června 1942 byla osada s osmi domy poblíž mlýna na říčce Ležák obklíčena, pro tamní děti bylo posláno do škol ve Včelákově a Skutči, kam chodily. Obyvatelé byli převezeni do takzvaného zámečku v Pardubicích, kde bylo 33 lidí starších 15 let věku ještě téhož večera zastřeleno. Jedenáct dětí později zahynulo v plynových komorách, dvě holčičky – sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy – se dostaly do německých rodin na převýchovu a jako jediní obyvatelé Ležáků se po válce děvčata vrátila zpět do své vlasti, kde jim z příbuzných zůstali jenom strýc a dědeček, kteří je pak vychovávali. Jejich matka, v době zatčení těhotná, podle záznamů zemřela v lednu 1943, ale jejím dcerám, jež později pátraly po osudu matky, se nepodařilo zjistit, zda v koncentračním táboře porodila, a pokud ano, co se s jejich sourozencem stalo.

Z Ležáků se dál pustíme po zelené turistické značce, která současně kopíruje část naučné stezky nazvané Stopy ležácké tragédie. Nejdříve dorazíme do vesnice Habroveč, odkud budeme pokračovat po silnici až nad ves Louka k pomníku Karla Kněze – velitele četnické stanice ve Vrbatově Kostelci, který rovněž patřil do místní odbojové skupiny Čenda a pomáhal udržovat v provozu vysílačku Libuše. V těchto místech v noci 22. června 1942 raději spáchal sebevraždu zastřelením, než aby se vystavil riziku dopadení, vyslýchání a mučení gestapem, případně byl přinucen někoho prozradit. V té době nevěděl, že několik hodin předtím v Pardubicích velitel skupiny Silver A Alfréd Bartoš padl do léčky, při pronásledování gestapem obrátil zbraň proti sobě a v noci na následky zranění zemřel.

Z Vrbatova Kostelce pokračujeme po zeleném značení do Skutíčka, jdeme přes vesnici kolem kaple svatého Jana Nepomuckého, až se dostaneme ke Kamennému valu – hromadě kamení z tamních četných, dnes již nefunkčních a zatopených, lomů. Poté jdeme po žluté značce a naučné stezce s názvem Žulová stezka Horkami, která připomíná historii lámání kamene na Skutečsku.

K prvnímu většímu využití žuly na Skutečsku došlo v době budování železniční trati z Pardubic do Havlíčkova Brodu. Kámen se roztloukal především na štěrk pod pražce, potřebný byl ale i na stavbu mostků či tarasů. Koncem 19. století se na Skutečsku začaly vyrábět tehdy žádané žulové kostky „vídeňky“ o hraně 18×18 centimetrů, které se po železnici dopravovaly až do Vídně. V okolí Skutče začaly vznikat další lomy a těžba žuly a kamenické řemeslo se rychle rozvíjely. Vzhledem ke zvyšující se poptávce po žulových kostkách a dlažbě některé lomy začaly v první polovině dvacátých let minulého století vznikat poměrně překotně, bez důkladného předchozího geologického průzkumu, takže řada z nich byla záhy zase opuštěna coby nerentabilní. Pozůstatků po lomech, které se neosvědčily, je kolem Skutče také dost, některé jsou zatopené, většinou i zarostlé bujnou vegetací. Po žluté značce procházíme kolem několika zatopených menších lomů a také většího Andrusivova lomu, který byl založený v roce 1926. Jeho roční produkce činila tři sta vagonů a fungoval do poloviny května roku 1942.
V lomech obvykle bývala kovárna, sklad střeliva, přípravna kostkaře a štípárny pro výroku dlažby. Specialitou byly „labáky“ – balvany, kterými byly zpevňovány břehy Labe, ale i jiných řek. Kámen, který se nehodil na nic dalšího, roztloukaly ženy – tlučky na štěrk pod pražce. Muži, kteří vyráběli kostky, za deset hodin práce vyrobili až padesát kostek a vydělali si tak osm korun, zatímco tlučky dostávaly jen korunu a osmdesát haléřů denně. Osm korun denně však vydělali jen ti nejzručnější kostkaři, navíc se jednalo o fyzicky velmi náročnou práci, protože jedna „vídeňka“ vážila patnáct kilogramů.
Na počátku 40. let žilo na Skutečsku na čtyři a půl tisíce kameníků. Razantní útlum řemesla nastal v roce 1942 a po válce již bývalého rozkvětu nebylo dosaženo. Největší část produkce žulových lomů totiž postupně nahradil asfalt či beton.

Největší z bývalých lomů, které můžeme v okolí vidět, je Zvěřinov – po pravé straně cesty, skrytý za hradbou zeleně, kudy vedou vyšlapané cestičky. V létě je to mimo jiné oblíbené místo ke koupání. Po značce dojdeme až k vyhlídce Kaňon nad stejnojmenným zatopeným lomem, jenž je rovněž v létě hojně využívaný ke koupání, a z odbočky se pak vrátíme na cestu u lomu, kterou žluté značení přetíná, a po ní se dáme vlevo. Kolem zchátralých provozních budov bývalého lomu Zvěřinov po chvíli dorazíme do osady Leštinka.

Po cestě přes ves dojdeme až k silnici II/337 spojující Vrbatův Kostelec a Skuteč, pustíme se po ní doleva a asi po tři sta metrech dojdeme k silničnímu mostu přes říčku Žejbro, do které se před mostem vlévá Mrákotínský potok. Za mostem zabočíme po neznačené cestě vlevo podél potoka a jdeme po ní, až se dostaneme k železniční trati v osadě Cejřov. Přejdeme koleje a pokračujeme vzhůru kolem fungujícího lomu Zárubka, který máme po levé ruce, a pak dál po silnici, opět po trase naučné stezky Stopy ležácké tragédie, a to až do nedalekého Kvasína. Tam uhneme doleva ve směru na Vrbětice, abychom poté opět dorazili na silnici spojující Dřevěš s ležáckým údolím. Odtud pak už dojdeme k muzeu na parkoviště.