Kotlasy, Bory
Rainbow page separator

Z Kotlas kolem rybníků k Santininu hostinci

Pondělí, 20. Říjen 2014

Kněžský rybník

Kotlasy / Zhruba pětatřicetikilometrová pěší túra bez nutnosti zdolávat větší převýšení, jež se dá podle potřeby zkrátit, začíná v Kotlasech, což je vesnice vzdálená třináct kilometrů od Žďáru nad Sázavou. Nejrychlejší cesta tam vede po silnici I/37 ze Žďáru nad Sázavou do Ostrova nad Oslavou, odtud pak po silnici II/388 do Kotlas.

Auto je možné zaparkovat uprostřed obce u kapličky. Kotlasy jsou malou vesnicí, kde žije asi 120 obyvatel, první písemná zmínka o ní pochází z první poloviny 14. století. Místní kaplička je zasvěcena svaté Rodině.

PotokNázev vesnice se má údajně odvozovat od kotlů, které se kdysi v nedalekých hamrech, které stály v katastru sousedního Březího, vyráběly.

Z Kotlas se podle rozcestníku vydáme po červeném značení do čtyři kilometry vzdáleného Radostína nad Oslavou, přičemž cesta vede po zpevněné stezce.

V Radostíně, obci se zhruba tisícovkou obyvatel, na první pohled návštěvníka upoutá kostel svatého Bartoloměje uprostřed návsi. Před rokem 1350 patřil Radostín pánům z Tasova. Ves se poprvé připomíná roku 1365 ve Vlastivědě moravské Augustina Kratochvíla, a to už jako městečko – stará obecní kniha shořela i s radnicí v roce 1748, v roce 1857 pak při dalším ohni vzaly za své společně s farou i veškeré farní zápisy. Dnes k Radostínu nad Oslavou patří i nedaleká osada Zahradiště.

Do historie Radostína se zapsal rovněž takzvaný Radostínský poklad, k jehož nálezu došlo před sto lety. Při vykopávání pařezu po mohutném stromu v lese u bývalé cihelny byla pod kořeny objevena skříňka s dukáty a dalšími mincemi – českými i cizími. Mince tam měly být ukryty kolem roku 1620. Kdo tam mohl poklad, na němž byl posléze zasazen strom, uložit, není doloženo. Jedním z možných kandidátů se stal Tomáš Soběhrd z Kozlova, který roku 1609 od Václava z Radostína koupil v Ostrově tvrz i celou vesnici. Protože Soběhrd se zúčastnil stavovského povstání, mohl mít oprávněný zájem ukrýt část svého majetku, aby o něj nepřišel, protože očekával jeho konfiskaci. K té nakonec také došlo.

Kněžský rybníkZ Radostína nás čeká náročnější tříkilometrový úsek cesty podle toku řeky Oslavy k Vrbovu mlýnu. Trasa nejdříve kopíruje kamenitý břeh řeky propletený vyčnívajícími kořeny stromů a pak pokračuje přes po většinu roku mokré louky, s čímž je nutné počítat. Od Vrbova mlýna pak jdeme po zpevněné cestě i lesem, abychom po dalších třech kilometrech dorazili ke Kněžskému rybníku, který stojí za to si prohlédnout. Na hráz menší vodní nádrže, kde jsou umístěny lavičky, vedou kamenné schůdky, upraven je i odtok vody z rybníka. Kolem se rozkládá malá chatová osada.

Kostel sv. Martina, BoryU rozcestníku Kněžský rybník přejdeme na žluté turistické značení, po kterém pokračujeme 5,5 kilometru do Dolních Borů, na jejichž okraji stojí filiální kostel svatého Jiljí. Není to jediný kostel ve vesnici nazvané Bory, která se skládá z původně dvou samostatných vsí – Horních a Dolních Borů. V Horních Borech mají zase původně gotický farní kostel s dvěma věžemi zasvěcený svatému Martinovi. První zmínka o něm pochází z roku 1348, „dolní“ kostel svatého Jiljí, který patří od roku 1883 obci, je starší. Obě vesnice, jejichž kořeny shodně sahají do 14. století, se sloučily v roce 1972, patří k nim ještě osada Cyrilov. V Borech v současné době žije více než osm stovek obyvatel. Okolí obce je kromě zachovalé přírody světovým nalezištěm minerálů, řada z nich je zastoupena ve sbírkách muzeí. V okolí Borů se nacházely a stále ještě nacházejí například růženín, záhněda, turmalín, safír, andalusit a sekaninait; celkem jde o asi stovku minerálů a hornin. U Cyrilova byl v roce 1953 poprvé popsán takzvaný cyrilovit.

BoryOd kostela svatého Martina v Horních Borech po půldruhém kilometru cesty dojdeme k rozcestníku Těšíkův rybník a po dalších 2,5 kilometrech po žluté značce dorazíme do Skleného. Pojmenování vesnice se odvozuje od skelných hutí, které v těch místech kdysi bývaly. V katastru obce s více než dvěma stovkami obyvatel je velké množství lesní půdy a celkem dvanáct rybníků, z nichž největší je Velký sklenský rybník, který písemná zmínka datuje už k roku 1510.

Mrázkova loukaVe Skleném ze žluté přejdeme na červenou turistickou značku, která nejdříve kopíruje silnici I/37, pak uhýbá doleva, prochází pod železničním mostem a vede dále do lesa. Nejdříve procházíme lesem, pak po místní komunikaci, až dojdeme k rozcestníku Nad Kopaninami. Tam přejdeme silnici a pokračujeme dál po stezce kolem Mrázkovy louky, což je významná přírodní památka označená informačním panelem. Jedná se o relativně malou rašelinnou lesní louku s populací silně ohrožené rosnatky okrouhlolisté a výskytem řady dalších zvláště chráněných druhů rostlin a rovněž živočichů (například ropucha obecná, čolek velký a čolek horský či skokan krátkonohý), a to na ploše asi půl hektaru. Louka byla vyhlášena přírodní památkou už v roce 1949, v roce 1988 došlo k opětovnému vyhlášení tohoto území.

Po šesti a půl kilometrech dojdeme k rozcestníku Laštovičky a pak nám zbývá ještě 3,5 kilometrů do Ostrova nad Oslavou. Dominantou městečka, ve kterém se sbíhá sedm silnic, je kostel svatého Jakuba, o němž se první zmínka datuje k roku 1370. Ostrov byl však založen pány z Lomnice sídlícími na hradě Tasov už někdy po roce 1240. Ves v roce 1621 vyhořela a do konce třicetileté války byla obnovována. Na spáleništi rychty nechal postavit žďárský opat Václav Vejmluva podle návrhu Jana Blažeje Santiniho Aichla panskou hospodu až o sto let později, přičemž využil výčepního práva bývalé ostrovské rychty. Jde o ojedinělou barokní, nesakrální stavbu, která vznikala ve stejné době jako žďárský poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Hostinec byl vystavěn na půdorysu ve tvaru W, což patrně symbolizuje anagram jména opata, ale objevuje se i názor, že písmeno značí postavení objektu na paměť svatého Václava. Hostinec ve své době sloužil pro odpočinek církevních hodnostářů při cestě do Žďáru či na křižanovské panství. Poblíž kostela je možné obdivovat sochu Jana Nepomuckého z roku 1755. K jejímu zrestaurování došlo v roce 1998.

Na křižovatce se silnicí I/37 na okraji městečka uhneme nejdříve doleva a následně pak doprava, abychom přešli na silnici II/388, po níž jsme z Ostrova do Kotlas přijeli. Po více než třech kilometrech cesty se dostaneme zpět k zaparkovanému autu.