Rainbow page separator

Za lahodnou vodou ze Salvátorky a betonovým Mamlasem

Úterý, 10. Únor 2015

Socha Mamlase v zimě

Žďár nad Sázavou / Příjemná nenáročná vycházka vedoucí většinou lesy v těsné blízkosti Žďáru nad Sázavou je dlouhá zhruba deset kilometrů. Ze sídliště Libušín (za Domem kultury) se pustíme po cyklostezce vedoucí podél řeky Sázavy, kterou kopíruje červená turistická značka, a dojdeme kolem Bránského rybníka a bývalého klášterního statku do Dvorské ulice.
Statek byl stejně jako kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře vystavěn podle návrhu stavitele Santiniho, který kromě sakrálních objektů navrhoval i stavby užitkových objektů. Statek byl vystavěn v půdorysném tvaru hudebního nástroje – lyry a přes četné novodobé a nepříliš citlivé přestavby je původní tvar klášterního dvora při pohledu z výšky stále zřetelný.

Studánka Salvátorka v zimě

Od rozcestníku U Jordánku vedle Penzionu na stezce v Dvorské ulici se pustíme po žlutém turistickém značení doleva do kopce; na křižovatce cest trasa odbočuje doprava. Po půldruhém kilometru dojdeme účelovou komunikací mezi poli a pak lesy k rozcestí Salvátor. Tam přejdeme na zelenou značku a Pilským lesem zamíříme k dalšímu rozcestníku Nad Pilskou nádrží. Kousek před ním však ještě odbočíme značenou cestičkou doprava do kopce a po pár desítkách metrů dojdeme ke studánce nesoucí jméno Salvátorka.

Z ní vytéká kvalitní čistá pitná voda, která prochází pravidelnými kontrolami kvality, a řada lidí z okolí si tam pro ni chodí. U studánky je instalováno nejenom dřevěné posezení, ale i několik porcelánových hrnků pro žíznivé pocestné. Kousek nad pramenem, který vytéká ze dvou trubek, stojí nový dřevěný přístřešek vodního zdroje v uzavřené ohrádce a označený názvem studánky.
Jméno studánky údajně souvisí se stejnojmenným nedaleko ležícím kopcem, k němuž se vztahuje legenda, že na něj čert zanesl mladou Italku, kterou před ním v poslední chvíli zachránil zlatý medailónek s podobiznou svatého Salvátora. Čert se údajně obrázku světce velice zalekl, odletěl a zanechal ženu v koruně stromu – konkrétně o studánce se ale zmiňovaná pověst nezmiňuje. Pramen Salvátorka je rovněž zanesen v seznamu kulturního a přírodního dědictví Kraje Vysočina.

Rozcestník Nad Pilskou nádrží

Od Salvátorky se vrátíme zpátky na zelenou značku a dojdeme k rozcestníku Nad Pilskou nádrží. U něj „přestoupíme“ na červené značení a kráčíme půl kilometru k rozcestníku Pilský les. Tam pro změnu přejdeme na modrou turistickou značku a pokračujeme dál lesem půldruhého kilometru k rozcestníku Pod Adamovým kopcem. Odtud je to už jenom kilometr cesty k lesnímu jezírku zvanému Vápenice.
Kdysi se v těchto místech těžil vápenec a v okolí se rovněž pálilo vápno, nicméně jezírko Vápenice je nejčastěji spojované s pověstí o nešťastné lásce mladých milenců.
Za dávných časů měl mít pán z nedalekého zámku krásnou dceru Bohunku, která se zamilovala do pohledného myslivce Petra, jenž byl tehdy ve službách jejího otce. To se ale zámeckému pánu vůbec nelíbilo, navíc si už pro svoji krásnou dceru vyhlédl zámožného nápadníka z ciziny. Ten byl nejenom bohatý, ale bohužel i zlý, lakomý a navrch ještě ošklivý, takže se nebylo čemu divit, že mladá, dobrosrdečná a půvabná dívka o něj ani trochu nestála. Navíc byla velice zamilovaná do svého myslivce…

Jezírko Vápenice

Myslivec Petr Bohunku přemlouval, aby spolu uprchli někam daleko, kde by je zámecký pán nikdy nenašel, ale dívka stále váhala, protože se bála otcovy pomsty. Odhodlala se až toho dne, kdy měl na zámek dorazit její bohatý nápadník na ohlášené zásnuby. Bohunka podle legendy čekala na Petra u okraje malé jeskyňky nad lomem, kde se spolu scházeli, ale protože myslivec dlouho nepřicházel, začala plakat. Její slzy stékaly do lomu, a protože plakala dlouho a usedavě, celý se jimi zaplnil. Vlny najednou Bohunku uchopily a v tu chvíli se konečně objevil Petr. Když uviděl, co se stalo, pro svoji milou do jezírka, které vytvořily její slzy, bez váhání skočil. Jakmile ji ale sevřel v náručí, voda je oba stáhla ke dnu, kde spolu odpočívají dodnes. Voda má prý svoji zelenkavou barvu od Bohunčiných zelených šatů…

Ve skutečnosti však lesní jezírko Vápenice vzniklo zatopením starého vápencového lomu spodní vodou poté, co v něm začátkem 20. století skončila těžba, protože z něj nevychází žádný odtok. V těsné blízkosti vápencového lomu stávaly kdysi dvě pece, v nichž se vytěžený vápenec vypaloval na vápno. Jezero je podle průzkumu potápěčů hluboké zhruba třináct metrů, přičemž jeho dno je pokryto bahnem. Protože je jezírko Vápenice zastíněno vzrostlými stromy, voda v něm je celoročně velmi studená a žije v ní jenom menší množství různých živočichů a organismů.

Socha Mamlase v zimě

Od Vápenice nás pak modrá značka vede kolem rybníka Mikšovec, za ním stoupá do kopce a dovede nás až na rozcestí, kde po levé straně stojí už od roku 2002 takzvaný Mamlas. Jde o první z turisty oblíbených soch, které v okolí Žďáru vytvořil tamní výtvarník Michal Olšiak. Mamlas je oproti dalším Olšiakovým skulpturám relativně malý, měří sotva dva metry na výšku. Nadchne ale dospělé i děti, které si na něj mohou třeba i vylézt. Betonová socha se nachází v blízkosti vyhlídkového místa, odkud je pěkně vidět na Žďár a jež podle sochy nese název U Mamlase. Místo je označeno i v turistické mapě Klubu českých turistů.
Od rozcestí pokračujeme kolem koňských stájí ve Starém Dvoře po modré turistické značce, až dojdeme opět k rozcestníku U Jordánku. Odtud pak můžeme pokračovat v cestě buď ke žďárskému zámku, či do jiné části města.