Rainbow page separator

Za zaniklou válečnou továrnou i vysokými železničními mosty

Neděle, 22. Březen 2015

Viadukt u Říkonína

Níhov / Výlet začíná na nádraží v Níhově v okrese Brno-venkov, které je od Žďáru nad Sázavou vzdáleno devětatřicet kilometrů. Nejkratší cesta vede přes Křižanov, kde na náměstí odbočíme směrem na Heřmanov a dále pokračujeme do Níhova. Zaparkujeme u nádraží a pustíme se po proudu potoka Halda, který teče pod kolejemi, nejdříve kolem trampské osady a pak dále loukami. Když terén zarostlý křovinami začne být špatně prostupný a potok se přiblíží ke kolejím, vyjdeme k nim v místě, kde stojí portál prvního ze tří tunelů, které se na dráze mezi Níhovem a Tišnovem nacházejí. Půl kilometru dlouhý tunel postavený v roce 1942 se – stejně jako dva zbývající – v posledních devíti měsících druhé světové války stal pracovištěm stovek dělníků z řad totálně nasazených i válečných zajatců, kteří tam vyráběli části stíhaček Messerschmitt Bf 109. Do vyražených tunelů na rozestavěné dráze Brno – Tišnov – Žďár nad Sázavou byly totiž z Rakouska z důvodu častého bombardování spojeneckým vojsky přesunuty provozy továrny Diana.
První tunelV tunelech tehdy ještě nebyly položeny koleje a k účelům výroby se předělily na dvě výšková patra. Vchodové portály tunelu byly zazděny a dovnitř vedly pouze malé branky. Dělníci si uvnitř při práci svítili rtuťovými lampami a výbojkami, nouzové osvětlení představovaly pruhy natřené fosforeskující barvou na zdech.

Vyjdeme do stráně nad tunelem, v němž je poměrně velká frekvence projíždějících vlakových souprav, a pustíme se přes louku k jeho konci, abychom poté lesem sešli vpravo ke kamenitému potoku Halda, který v blízkosti dráhy protéká mezi skalami porostlými lesem a křovinami. Kolem potoka kdysi vedla úzkorozchodná, necelých osm desítek centimetrů široká drážka, po níž jezdily vláčky, které mezi jednotlivými tunely přepravovaly části výrobků. Drážka v některých místech potok přetínala, k čemuž sloužily mostky, z nich se dodnes zachovaly zbytky pilířů. Stejně tak se podél potoka i po sedmi desítkách let dochovaly pozůstatky náspu drážky.
KopytoPotok nás dovede až na místo bez husté vegetace, kde se nachází vybetonovaná nádrž – je dobře viditelná z výšky v letecké mapě. Říká se jí Kopyto, vzdáleně připomíná lidskou stopu a patrně se používala k tlakovým zkouškám křídel stíhaček, která se vyráběla v nedalekém druhém tunelu.
Dnes nádrž zarůstá tráva, křoviny a mech, a kromě zrezivělého torza přístupového kovového žebříku se dochovala i výpusť či na opačné straně rezervoáru betonové schůdky. Nádrž má nepravidelný tvar, aby vypadala jako přírodní jezírko a ničím z výšky nepřipomínala objekt vhodný k bombardování.

Tok Haldy nás dovede do nedaleké osady Kutiny, kde za války stával velký pracovní tábor pro zaměstnance vyrábějící v Dianě stíhačky. Po válce tam byl nějakou dobu také zajatecký tábor. Dnes už jsou v těch místech převážně jenom chataři a některé dlouhé a nízké pracovní baráky byly v průběhu dalších desetiletí, která přežily, přestavěny na restaurace či rekreační zařízení. Z nádraží v Níhově je to do Kutin asi čtyři kilometry cesty, je však nutné počítat s chůzí neznačeným terénem, křovinami, mezi kameny a skalními výstupky na březích potoka či s jeho případným broděním.
Viadukt u ŘíkonínaV Kutinách si nezapomeneme prohlédnout jednak „malý“ železniční viadukt nad silnicí vedoucí do nedalekého Lubného a především několik stovek metrů vzdálený „velký“ řikonínský viadukt, který se zapsal do dějin železničních tragédií. K neštěstí došlo v ranních hodinách 11. prosince 1970.
Tragédii předcházelo vykolejení několika vozů nákladní soupravy, které se na viaduktu dostaly do cesty projíždějícímu rychlíku Pannonia směřujícímu z Vídně do Prahy. Po nárazu do nich první rychlíkový vůz spadl z mostu do údolí, přičemž přišlo o život 31 lidí. Dnes tragédii připomíná malý křížek na jednom z pilířů mostu a druhý u silnice pod ním. Pod viaduktem viditelným už z Kutin prochází zelená turistická značka.

Most v Loučkách, LoučkyOd mostu přes údolí se pak vrátíme zpět do Kutin a po zelené značce se vydáme na opačnou stranu do Řikonína (železniční trať tam vede jinudy než turistická značka). Projdeme kolem přestavěných baráků někdejšího pracovního tábora a před mostkem přes řeku Libochovku (též Libochůvku), do které se v Kutinách vlévá potok Halda, odbočíme přes louku vzhůru do lesa. Projdeme jím, přejdeme silnici a přes další les, abychom se po kilometru cesty dostali do Řikonína. Jdeme okrajem vesnice a po dalších třech kilometrech dorazíme na rozcestí Mírová. Tam „přestoupíme“ na žluté značení a po kilometru dojdeme na nádraží v Dolních Loučkách.
Obec je viditelná již zdáli, stejně jako vedlejší menší Horní Loučky s necelými třemi stovkami obyvatel. Obě sídla od sebe dělí (dolnoloučský) kostel svatého Martina uprostřed a nedaleký hřbitov ve směru k Horním Loučkám.

Dolní Loučky s více než dvanácti stovkami obyvatel jsou známé především unikátním železničním viaduktem, takzvaným Mostem míru, který je největším přemostěním na trati Brno-Havlíčkův Brod. Je dlouhý tři sta metrů a vysoký třicet. Stavěl se od roku 1939, pak práce zbrzdila a nakonec i přerušila válka, takže zprovozněn byl až koncem roku 1953. Ojedinělý je jeho tvar – šest zbývajících kamenných oblouků bylo po válce v nedostavěné části přemostění z důvodu úspory materiálu i pracovních sil nahrazeno velkým obloukem o rozpětí 120 metrů, který je zároveň největším železničním železobetonovým obloukem v České republice. Při jeho stavbě bylo u nás poprvé v rámci mostního stavitelství použito trubkového lešení, přičemž se spotřebovalo celkem 170 kilometrů trubek.

Nejlepší výhled na Most míru je ze skály nad ním ve směru k Řikonínu, respektive k dolnoloučskému nádraží. Je to z něj nedaleko a dá se tam projít lesem, takže kvůli zajímavé vyhlídce není nutné zdolávat zalesněné úbočí skalního masivu. Možné to ale je, v kopci jsou vyšlapány cestičky vedoucí až k vyhlídce.
„Velký“ železniční most však není v Dolních Loučkách jediným. Za vidění stojí i menší – stoosmdesátimetrový – most s deseti kamennými oblouky, který nedaleko Mostu míru překlenuje řeku Loučku, do níž se v Dolních Loučkách vlévají řeky Libochovka (Libochůvka) a Bobrůvka. Mezi oběma mosty se v části vesnice Meziboří nachází třetí z již zmiňovaných železničních tunelů, v nichž se za druhé světové války vyráběly německé stíhačky. V tomto šlo konkrétně o jejich trupy. I v úseku kolem řeky Loučky, která teče k nedalekému Tišnovu, se zachovaly zbytky úzkokolejné drážky a různých betonových objektů spojených s leteckou továrnou.

Zbytky hradu LúčkaTéměř naproti viaduktu přes Loučku se na zalesněné skále Hradisko tyčí pozůstatky někdejšího hradu Lúčka – vede k němu z vesnice odbočka z červené turistické značky. Hrad (v některých pramenech i na mapách je nesprávně nazýván Střemchov) stál na skalnatém hřbetu patrně již před koncem roku 1200, na což má odkazovat jeho slovanský (neponěmčený) název. Sídlo bylo zcela opuštěno v roce 1497, do dnešních dní se z něho zachovaly především zbytky hradební zdi a válcové věže. Další zbytky jsou „pohřbeny“ v kopci.
Poté, co si prohlédneme zříceninu a podle času a zájmu i obec s řadou mostků a dvěma řekami, jejichž soutokem vzniká třetí, vydáme se na zpáteční cestu po trase, kterou jsme do Dolních Louček přišli.

Pokud již nechceme absolvovat poněkud náročnou cestu z Kutin do Níhova terénem podél potoka Halda, od rozcestí Mírová pokračujeme dál po žluté značce. Přes Falcovy, Chytálky, Drápelky, Prosatín a Katov po osmi kilometrech dorazíme zpět na níhovské nádraží. Při výletu našlapeme něco přes dvacet kilometrů.