Borová
Rainbow page separator

Přes kopce na severu Žďárských vrchů za nešťastnou Máňou

Středa, 4. Červen 2014

Borová / Výšlap v severním cípu Žďárských vrchů začíná v Borové u Poličky. Obec administrativně náleží do Pardubického kraje a okresu Svitavy. Ze Žďáru nad Sázavou je vzdálená šestatřicet kilometrů – nejkratší cesta vede přes Fryšavu, Sněžné, Krásné a Pustou Rybnou. Vesnice o necelé tisícovce obyvatel v nadmořské výšce zhruba šest stovek metrů leží v údolí Černého potoka mezi dvěma pásy kopců. Nejvyšším vrchem v okolí je Betlémský kopec (748 m.n.m.) a na jihu o něco nižší Lucký vrch (737 m.n.m.).
Zaparkovat je možné na parkovišti u restaurace a obchodního domu po pravé straně při výjezdu na silnici I/34 , anebo u obecního úřadu o dvě odbočky dříve. Tam také začíná Borovská naučná stezka.

Borovská poznávací stezkaČítá jedenáct zastavení v obci a jejím blízkém okolí, je dlouhá přibližně dvacet kilometrů. Naučná stezka je označena zeleně, ale ne příliš přehledně, takže jenom na značení se spolehnout nedá – někde chybí, je poškozené, případně je vedeno nepřesně. Vyplatí se tedy podrobná mapka obce a jejího okolí.
První písemná zpráva o Borové pochází z roku 1349, kdy byla zmíněna jako farní osada kostela svaté Markéty. Obec patřila královskému městu Poličce a velký požár města v roce 1845 zničil rovněž řadu dokladů o Borové a jejím obyvatelstvu. Historicky je svázaná se sousední Oldřiší, která na ni navazuje, a kolem jsou po kopcích roztroušeny osady a samoty. V Borové se zachovala typická nízká selská roubená stavení poličského typu, vystavěná částečně ze dřeva a zčásti z kamene, s uzavřenými dvory uvnitř usedlostí.

Start naučné stezky je u obecního úřadu, potom vede za ním zástavbou, aby se přiblížila ke kolejím poblíž železniční zastávky na trati Svitavy – Polička – Skuteč. Koleje byly v Borové položeny už v červenci 1897. V lokalitě zvané Štamberk, což je druhá zastávka stezky, byla v 50. letech minulého století zahájena těžba žuly. Ta trvala asi patnáct let a nyní opuštěný lom zarůstá vegetací. Pokud v lese na rozcestí neuhneme směrem k lomu, ale vydáme se na kopec, je z něj pěkná vyhlídka na velkou část vesnice v údolí.

Kostel svaté MarkétyStezka nás poté vede zpět do Borové, konkrétně k evangelickému kostelu z roku 1783. Jedná se o jednoduchou kamennou budovu obdélníkového půdorysu, přesně podle tolerančního patentu císaře Josefa II. – bez věže i zvonice. O kousek dál stojí další kostel, tentokrát podstatně výstavnější, a to katolický kostel svaté Markéty.
Ten byl postaven koncem 16., anebo začátkem 17. století a nahradil původní kostelík vzniklý někdy kolem roku 1350. Ten ale stál ale o něco jižněji. Za kostelem je umístěn hřbitov, kde je rovněž kostnice.
Od kostela se pustíme cestou lemovanou břízami vzhůru do kopce a po dvaceti minutách chůze dorazíme do osady Dědek. Zastávka naučné stezky a poněkud omšelé posezení jsou umístěny pod břízou kousek před prvními domy po levé straně cesty.

DědekPůvod názvu vísky není doložen, vede do ní rovněž žlutá turistická značka. Dřevěné značení za první z usedlostí napovídá, že se stačí obrátit a „odskočit si“ na dvanáct minut vzdálený Lucký vrch – výraznou dominantu okolí. Už za první republiky na jižním úbočí tohoto kopce stála turistická chata a návštěvníci se tam mohou občerstvit i dnes. Chatu na Luckém vrchu v roce 1828 vybudoval majitel pily v Poličce, na zařízení v horském stylu pro turisty byla přestavěna v roce 1940. V 50. letech minulého století se chata stala majetkem Československé armády. Později ji měly v držení odbory občanských zaměstnanců vojenské správy, pak plnila funkci závodní zotavovny střešovické vojenské nemocnice. Stávající majitel se snaží chatu udržet v tradičním stylu turistické útulny, ve kterém byla postavena a provozována.
Ať už na Lucký vrch zavítáme, anebo ne, naučná stezka z osady Dědek pokračuje dál ve směru k šesté zastávce, kterou je osada Bukovina. Žluté turistické značení brzy uhýbá doprava dolů, stezka ale jde dál, aby se o kus dál napojila na silnici II/357 vedoucí kolem Betlémského kopce. Z ní pak uhne vlevo a nakonec se k ní zleva připojí zelená turistická značka ve směru od Pusté Rybné. Turisty pak společně dovedou do osady s kapličkou svatého Jana Nepomuckého z roku 1828. Výraznou dominantou Bukoviny je rovněž hájovna. Podle dobových záznamů byla místem poslední roboty, kterou uplatňoval poličský velkostatek vůči borovským sedlákům.

Kostel svaté KateřinyZ Bukoviny naučná stezka pokračuje necelé dva kilometry Borovským lesem k prameništi Černého potoka. To se nachází v nadmořské výšce 705 metrů, vodní tok má pramenů několik.
Stezka od prameniště uhýbá vpravo a po půl kilometru cesty opět vpravo, aby nás dovedla k pomníčku U výbuchů. Ten připomíná tragickou událost z konce 2. světové války, kdy muži z Borové čistili okolí vsi od poházené munice. Sváželi ji na jedno místo v lese, aby pak mohla být zlikvidována. Došlo však k náhodnému výbuchu, jehož následkům podlehlo pět mužů, další čtyři byli těžce zraněni.
Borovská naučná stezka nás potom provede kolem tamního koupaliště a lesem z kopce dolů zpět do Borové ke státní silnici I/34. Přímo u ní stojí další z místních dominant – katolický kostel svaté Kateřiny. První dřevěný kostelík stál nedaleko na kopci už počátkem 10. století, později byl zdemolován odpůrci slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Na počátku 14. století byl postaven nový svatostánek v místech, kde stojí ten dnešní. Dřevěný kostel ve druhé polovině 17. století nahradil kamenný se dřevěnou věží, ten ale později podlehl požáru. Dnešní, v novogotickém slohu postavená budova kostela svaté Kateřiny pochází z konce l9. století.

roubenkaKousek za kostelem přejdeme koleje a napojíme se na silnici II/357. Po ní půjdeme, dokud nedosáhneme okraje lesa, pak z ní uhneme doprava. Stezka nás dovede kolem vysílače až do nejvyššího místa v bukovém lese – Skalky v nadmořské výšce 699 metrů. Jedná se o malou skálu na vrcholu kopce, přes stromy z ní ale není příliš dobrá vyhlídka. Místo je však spjato s řadou pověstí, nejznámější je ta o Mánině studni. Kdysi dávno měl podle legendy na kopci stát pevný hrad, v němž sídlil krutý a nelítostný rytíř. Se svojí čeledí přepadal okolní i vzdálenější vesnice, loupil a vraždil. Rád měl jenom svoji jedinou dceru Máňu. Jednoho slunného dne si dívka vyšla na procházku do lesa a došla až k hluboké studni mezi stromy. Na její hladině kvetly žluté květy stulíku a rytířská dcerka se naklonila, aby na ně dosáhla. Přepadla však přitom do vody a utopila se. Když po ní nastala na hradě sháňka, našli ji ve studni mezi květy stulíku. Od toho dne byl rytíř ještě krutější a vybíjel si svůj žal ze ztráty milované dcery na všech kolem. Po jednom parném letním dnu přišla obrovská průtrž mračen a na hradní bránu zabušil poustevník, aby požádal o přístřeší. Leč rytíř ho nechal vyhnat a pacholci ještě poustevníka zbili, než ho vyhodili před hradby. Poustevník tehdy zlého rytíře i s hradem proklel a ráno na kopci po panském sídle zůstala jenom hromádka kamení. Rytíře od té doby nikdo nespatřil, ale místní lidé hovořili o světýlkách, která vídali v lese. Mají to být hříšné duše rytíře a jeho zbrojnošů, kteří čekají na vlídné lidské slovo, jež by je vysvobodilo ze zakletí…

Od Skalky se pak pustíme po silnici do vesnice přes vyhlídku svaté Kateřiny, což je zároveň i poslední jedenáctá zastávka Borovské naučné stezky.
Za příznivé viditelnosti se z tohoto místa otevírá jeden z nejhezčích pohledů na Borovou a její blízké i vzdálenější okolí. Z vyhlídky pak dojdeme dolů do vesnice na parkoviště.