Rainbow page separator

Putování krajem Karla Havlíčka Borovského

Středa, 29. Květen 2013

Havlíčkova Borová / Start výšlapu je v Havlíčkově Borové, městečku 19 kilometrů vzdáleném od Žďáru nad Sázavou. Auto je možné zaparkovat na náměstí a městys si nejdříve trochu prohlédnout.

Sídlo, které se nachází v nadmořské výšce 637 metrů a leží na pomezí žďárského a havlíčskobrodského okresu a poblíž historických česko-moravských hranic, získalo svůj název v roce 1949 podle tamního rodáka – básníka, novináře a politika Karla Havlíčka (1821-1856). Do správního území Havlíčkovy Borové spadají ještě osady Peršíkov a Železné Horky. Celkem s osadami čítá městys Havlíčkova Borová 940 obyvatel. Severovýchodně od obce se rozkládají rozsáhlé lesy Ranského masivu, které patří do Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, národní přírodní rezervace Ransko a přírodní lokalita Borovská jezírka, jež vznikla v místech, kde se kdysi těžila železná ruda.

kh-borovsky-borovaPrvní písemná zmínka o Borové pochází z roku 1289, na městečko byla ves povýšena v roce 1547. Po třicetileté válce patřila k polensko-přibyslavskému panství Dietrichsteinů.

Trhové právo udělila Borové v roce 1744 císařovna Marie Terezie. Pořádaly se tam výroční dobytčí trhy a trhy s kramářským zbožím. Právo várečné bylo borovskému pivovaru uděleno v roce 1770. Obyvatelé městečka se živili především zemědělstvím, uhlířstvím a hutnictvím, od konce 18. století se v regionu rozšířilo tkalcovství. V 19. století čítala Borová kolem 1700 obyvatel, městečko se značně rozšířilo i stavebně.

Dominantou Havlíčkovy Borové i jejího okolí je zdaleka viditelný gotický kostelík na kopci, který je zasvěcený svatému Vítu a vystavěný v 15. století na místě, kde dříve stávala románská hornická kaple. Právě tento kostel zmiňuje ve svých Tyrolských elegiích nejznámější borovský rodák Karel Havlíček Borovský. Dnes borovskému náměstí vévodí Havlíčkův pomník, jenž byl odhalen v roce 1901.

Kostelík na vršku ale podle pověsti původně stát neměl, bylo s ním počítáno přímo na náměstí. Obyvatelé Borové tam už shromáždili hromady kamení s tím, že na druhý den ráno začnou stavět, ovšem kamení přes noc zmizelo a nakonec ho našli složené na nedalekém kopci. Přenesli ho zpět, ale následující noci se všechno opakovalo. Borovští se proto rozhodli stavební materiál na náměstí hlídat. A zjistili, že ho v noci na vršek přenáší čert. Protože se báli protivit jeho vůli, kostel jednoduše postavili na kopci.

Známý je i Havlíčkův rodný dům, který se nachází nedaleko náměstí. Dům s kupeckým krámem roku 1817 postavil Matěj Havlíček, který si tam založil živnost. V roce 1818 se oženil s Josefou Dvořákovou a 31. října 1821 se jim narodil syn Karel. V Havlíčkově rodném domě funguje muzeum, objekt patří mezi národní kulturní památky, v současné době je jeho majitelem městys Havlíčkova Borová.

kasaluv-mlyn1Kromě expozice o Karlu Havlíčku Borovském je v muzeu k vidění například i expozice věnovaná rodáku Josefu Stránskému, v roce 1991 povýšenému do hodnosti plukovníka in memoriam, a příslušníkům 311. bombardovací peruti RAF z Vysočiny, již padli za druhé světové války. Válečný letec Josef Stránský zahynul v roce v červnu 1944 při bojovém letu nad Normandií, pohřben byl na francouzsko-britském hřbitově v St. Valery-en-Caux.

Z borovského náměstí se vydáme po zelené turistické značce, které se budeme držet následujících šestnáct kilometrů až do obce Rozsochatec.

Nejdříve projdeme Borovou a pustíme se po polní cestě směrem ke tři kilometry vzdáleným Železným Horkám. Většina domů v malé osadě je určena k rekreaci, stálých obyvatel v místě žijí dvě desítky. Dominantou Železných Horek, které jsou poprvé zmiňovány v roce 1397, je bývalá tvrz ze 14. století. Ta zpustla v letech 1556-1569, což dokládá zápis o jejím prodeji v roce 1569, kde se už uvádí jako pustá. Tvrz byla ve druhé polovině 17. století přestavěna na kamennou sýpku s valbovou střechou. Stojí na vyvýšenině a i dnes je jsou kolem ní patrny zbytky valového opevnění. Jedná se o kulturní památku Kraje Vysočina, v současné době je v soukromém vlastnictví a slouží jako skladiště.

Železné Horky získaly svoje pojmenování podle železného hamru, který ve vsi v 15. století pracoval a zkujňoval železo, které se získávalo z železné rudy, jež se těžila v okolí.

kostel-borova1O Železných Horkách se zachovala pověst, která hovoří o zlém správci Šokrovi, který kdysi spravoval tamní dvůr. Poddané k většímu pracovnímu úsilí pobízel neustálým bitím, a těm jednoho dne došla trpělivost. Když vesničané na bahnité louce kopali odvodňovací strouhy a správce je začal bít holí, aby je popohnal, několik z nich se vzepřelo, vrhli se na Šokra, ubili jej rýči a „zatloukli“ do bahna. Dodnes se louce v blízkosti hráze, kde býval rybník, říká Na Vyplatilce. Každým rok ve svátek svatého Václava – v den správcovy smrti – se v místě zjevuje jeho duch vtělený do velkého černého psa, který pobíhá kolem a vytím žádá o odpuštění…

Poté, co projdeme Železné Horky, přejdeme lávku přes potok a dostaneme se na lesní cestu, která nás přivede do Cibotína. Ten je od Železných Horek vzdálen dva kilometry. Cibotín je místní částí České Bělé a leží v nadmořské výšce 550 metrů. Původně německá hornická osada, o níž se první písemná zmínka datuje do roku 1314, se jmenovala Seyboten Dorf (Seibotova ves), v 18. století je už uváděna jako Cibotín. Ve vsi se nachází opravená kaple s pamětní deskou věnovanou obyvatelům padlým v 1. světové válce.

Po zelené turistické značce dojdeme až na konec obce a tam se dáme doleva, přičemž nás trasa po panelové cestě dovede k silnici. Z ní se značka po chvíli odkloní vlevo na polní cestu. Po dvou kilometrech přejdeme potok Březina přes lávku u Kasalova mlýna a po necelých dvou kilometrech chůze před sebou uvidíme silniční most před Českou Bělou. Značka nás kolem základní školy dovede až do městyse, který čítá tisícovku obyvatel.

sypka-zelezne-horky1První písemná zmínka o obci pochází z roku 1257, městečkem se stala v roce 1278. Původně česká osada se ve 13. století stala centrem těžby stříbra, tehdy do ní přišli němečtí horníci. Po vyčerpání stříbrných ložisek městečko opustili.

Své jméno Česká Bělá získala podle barvy vody potoka Bělá, který přes ni protéká. K tamním památkám patří kostel svatého Bartoloměje, barokní kaple Čtrnácti pomocníků z roku 1762 na Šibeniční hoře a další.

Zelená značka nás provede částí městečka kolem Prokšova rybníka a Horního rybníka a ze silnice odbočí doleva do polí, odkud pokračuje ke čtyři a půl kilometru vzdálené osadě Jahodov v nadmořské výšce 533 metrů nad mořem. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1787, v té době náležela k chotěbořskému panství. Název osady vznikl buď z osobního jména Jahoda, anebo spíše z přídavného jména jahodový. Pravdou ovšem je, že lesních jahod kolem obce v červnu zraje skutečně hodně.

V Jahodově ještě na začátku 20. století stávala mohutná lípa, pod kterou podle pověsti odpočíval Jan Žižka z Trocnova při svém posledním válečném tažení k Přibyslavi. V současné době Jahodov čítá třicet stálých obyvatel.

Zhruba po dvou kilometrech chůze dojdeme z Jahodova do Rozsochatce. Název obce Rozsochatec pochází od přídavného jména rozsochatý, tedy rozvětvený. První písemná zmínka o Rozsochatci pochází z roku 1283. Ves tehdy náležela k nedalekému hradu Sommerburgu (Ronovci). Její majitelé se v dalších letech střídali, počátek rozsochateckého zámku souvisí s největší pravděpodobností s přestavbou tamní tvrze před rokem 1681. Pozdější přestavba jednopatrového křídla zámku v první polovině 18. století byla realizována za Václava Bechyně z Lažan. Roku 1872 zámek vyhořel, přičemž bylo zničeno mnoho památek, zejména rozsáhlá knihovna a rodinný archiv Bechyňů z Lažan. O dvacet let později, v roce 1892, zámek Emanuel Adolf Bechyně prodal Ottovi Mettalovi. Nový majitel dal opravit zámek i zámecký park, po jeho smrti v roce 1921 zdědila velkostatek a zámek jeho dcera, od níž majetek roku 1950 převzal stát. V zámku byl v dalších letech umístěn domov důchodců i domov pro mentálně postižené, po roce 1989 byl v restituci navrácen potomkům majitelů, kteří tam v současné době provozují penzion.

rozsochatec11Na hrázi u rybníka pod zámkem stojí socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1714. Koncem 18. století fungovala v Rozsochatci sklárna, zvaná Rozsochatská huť, poprvé byla doložena roku 1786. Zanikla v roce 1794, nebo krátce po tomto letopočtu.

Z Rozsochatce se ještě podle zájmu můžeme vydat tři a půl kilometru po žluté značce ke zřícenině hradu Ronovec (Sommersburg – letní hrad). Ten vystavěl na místě staršího roubeného hrádku (první zmínka o hradu pochází z roku 1262) Smil z Lichtemburka. Úlohou hradu bylo být správním centrem okolní oblasti, která byla bohatá na stříbro. Roku 1314 sídlo rod Lichtemburků postoupil králi Janu Lucemburskému výměnou za poděbradský hrad. Záhy se však Ronovec dostal do rukou pánů z Lipé.

Z volně přístupného hradu se do dnešních dní dochovala část paláce, zbytky hradby a věže, kolem jsou patrny příkopy a valy. Někteří historikové se přiklánějí k verzi, že byl Ronovec dobyt husitskými vojsky v roce 1424, což značilo jeho úpadek. V lidových pověstech se zkáza hradu dochovala v jiném znění. Jeden z jeho majitelů se měl kdysi ucházet o ruku dcery pána hradu Lipnice. Dívka o něj rovněž stála, ale její otec byl proti, neboť už pro ni měl vyhlédnutého příhodnějšího ženicha. Pro jistotu chtěl dceru nechat odvézt do Prahy, než ji provdá, aby byla od pána z Ronovce co nejdále. Avšak ten se o všem dozvěděl, přepadl doprovod své vyvolené a unesl ji na svůj hrad. To rozezlilo dívčina otce natolik, že Ronovec začal obléhat a nakonec jej nechal zapálit. Pán z Ronovce se svojí milou vystoupili na věž a prosili pána z Lipnice, aby je vzal na milost. Ten odmítl, tudíž zoufalí milenci neviděli jiné východisko než společnou smrt skokem z věže.

Majitelé Ronovce se v dalších dobách střídali, v roce 1544 je už objekt popisován jako pustý. Pobývaly tam i různé osoby žijící na okraji společnosti, rovněž se tam sjížděli hledači pokladů, kteří v 18. a 19. století svojí činností hrad značně poškodili.

Od Ronovce se poté můžeme vrátit do Rozsochatce a pak do Havlíčkovy Borové stejnou cestou, kterou jsme přišli – v tom případě bude celá túra dlouhá kolem čtyřiceti kilometrů. Zpáteční cestu si ale můžeme zhruba o pět kilometrů zkrátit. V tom případě bychom od zříceniny šli po žlutém značení půldruhého kilometru zpět k rozcestníku Ve Žlabě, tam se napojili na silnici směřující do Kojetína a po pěti kilometrech dorazili do České Bělé. Tam se můžeme opět vrátit na zelenou turistickou značku a po ní dojít až do Havlíčkovy Borové.