Rainbow page separator

Za žďárským strašidlem i meandry Sklenského potoka

Neděle, 8. Únor 2015

Hraniční kámen u Pilské nádrže - socha lva a orlice

Žďár nad Sázavou / Přibližně dvacetikilometrový výšlap v okolí Žďáru nad Sázavou začíná přímo ve městě. Konkrétně nedaleko žďárského zámku. Ještě předtím, než se vydáme po zeleném turistickém značení začínajícím na silnici směrem k Polničce naproti parkovišti u Pilské nádrže, nemůžeme opomenout nejznámější žďárské strašidlo, které je spojeno jak se zámkem, tak i s Dvorskou ulicí, jež se rozkládá za silnicí téměř naproti zámecké bráně. Obávaným strašidlem byl zámecký správce Ulrich a jeho duch se nejčastěji vyskytoval na historickém mostě v dnešní Dvorské ulici, jen pár desítek metrů od zámeckého velkostatku, a bránil tudy lidem projít. Panstvo po četných stížnostech nechalo údajně vedle mostu postavit přes potok ještě lávku, aby se pěší bez úhony dostali na druhou stranu. O strašidle, jehož předobrazem byl skutečný správce Jan (Johan) Alois Ulrich, který ve žďárském zámku působil na přelomu 18. a 19. století, se zachovalo velké množství pověstí. Některé si v různých detailech odporují, v každém případě se ale mělo jednat o agresivního ducha, ostatně prý i za svého života měl být krutý Ulrich mezi poddanými i zámeckými sloužícími krajně neoblíbený.

Most v Dvorské ulici, Žďár nad Sázavou

Dochovaly se i zásadní zkazky o tom, že se Ulrich stal po své smrti, ke které došlo 22. února 1817, upírem. Zkrátka nemrtvým. Neoblíbený správce zemřel ve věku šedesáti let na „nervovou horečku“, jenže po své smrti se začal zjevovat v zámku a jeho okolí. Problém spočíval především v tom, že zjevení bylo stále agresivnější, napadalo lidi a navíc také rozhazovalo lejstra v zámeckých kancelářích, tudíž žďárské panstvo bylo pod tlakem okolností donuceno jednat.

Když byla Ulrichova rakev na hřbitově za několik měsíců po jeho skonu vykopána a otevřena, správce vypadal jako zaživa a dokonce se tak i choval. Nedělal si nic ze zaříkávání, byl vůči přítomným arogantní a dokonce začal z rakve vstávat. Proto mu byla údajně pomocníkem přizvaného jihlavského kata promptně oddělena hlava od těla a do úst nasypán mák s tím, že kolik zrnek máku, tolik let Ulrich nebude moci strašit. Jeho tělo pak bylo zasypáno hašeným vápnem, rakev zatlučena hřebíky a opět zakopána do země. O tomto procesu se dochoval i úřední záznam v jihlavské kronice.

Od té doby byl ve Žďáře klid a ducha zlého správce už na jeho oblíbených místech ani jinde nikdo neviděl. Místem jeho posledního odpočinku se měl stát Dolní hřbitov, kolem něhož budeme cestou z Dvorské ulice podél hlavní silnice I/37 procházet. Tento hřbitov, který byl stejně jako kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře postaven podle návrhu stavitele Santiniho, není však běžně přístupný. Co se nakonec stalo s Ulrichem, respektive s jeho kosterními pozůstatky, není jasné. Nyní zatravněný areál, odkud byly před dlouhou řadou let vymístěny hroby, „hlídá“ už jenom socha anděla posledního soudu s pozounem a kolemjdoucí do barokního areálu mohou nakouknout přes kovanou bránu.

Hraniční kámen u Pilské nádrže - socha lva a orlice

Poté, co projdeme kolem hřbitova, směřujeme po silnici dál kolem podniku Tokoz ven z města ve směru k Pilské nádrži. Projdeme vedle nového volnočasového a rekreačního areálu, jehož součástí je nyní i takzvaný hraniční kámen – jedno z děl žďárského výtvarníka Michala Olšiaka, jehož sochy jsou kolem Žďáru četné. Toto sousoší s hraničním kamenem, českým lvem a moravskou orlicí připomíná historickou hranici mezi Čechami a Moravou, která nedaleko procházela. Pokračujeme dále po silnici, zelená značka pak uhýbá doprava do kopce a po několika stovkách metrů dojdeme do místní části Žďáru nad Sázavou Stržanov.
Značení pokračuje přes vesnici, pak se cesta klikatí kolem chat osady až k vodní nádrži Strž. Nádrž se zajímavým půlkruhovým bezpečnostním přelivem obloženým kamenem vznikla v letech 1952-1954 zvýšením hráze původního rybníka kvůli zlepšení průtoku, rekreaci a ochraně území před velkou vodou. Zatopená plocha má rozlohu 24 hektarů, v nádrži jsou chovány ryby ke sportovnímu rybolovu, přičemž rybník, který patří do katastru nedalekého Světnova, i jeho okolí slouží také k rekreaci.

Trasa od přelivu pokračuje kolem nádrže, prochází chatovou oblastí na jejím břehu a vede do půldruhého kilometru vzdáleného Světnova.
Obec ležící devět kilometrů severně od Žďáru nad Sázavou byla založena před rokem 1293 kolonizační činností žďárského kláštera v jihovýchodní části Libického újezdu, který klášteru daroval Jan z Polné. Prvním rychtářem se stal člověk jménem Světina, po němž ves získala svůj název. První písemná zmínka o Světnově pochází z roku 1366. Nejvíce obyvatel v obci žilo v roce 1869, a to bezmála tisícovka lidí, dnes jich má Světnov asi čtyři stovky. Nejslavnějším tamním rodákem byl spisovatel a profesor na Lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze Prokop Paeonius (Světnovský). Narodil se ve Světnově v roce 1581 jako Prokop Pivoňka, své příjmení však později podle tehdejší módy přeložil do latiny a přidal k němu přídomek Světnovský. Život zasvětil boji proti morové nákaze a také na ni ve svých dvaatřiceti letech v Praze zemřel. Poslední kniha, kterou o léčení moru napsal, vyšla až po jeho smrti.

Stržská nádrž

Zelená značka vede Světnovem a směřuje rovněž po historickém mostě z roku 1847, který byl v závěru roku 2014 vyhlášen kulturní památkou. Silniční kamenný a částečně omítnutý most byl postaven na místě dřevěného mostku přes Stržský potok díky finanční podpoře tehdejšího majitele panství Františka Dietrichštejna. Tehdy přemostění plnilo funkci hlavní komunikace, dnes už vede hlavní silnice mezi Žďárem a Svratkou jinudy. Most je dílem stavebního mistra Jana Baučka a stavitele Josefa Fučka. V průběhu století byl průběžně opravován, jeho technický stav podle názoru památkářů dokládá kvalitně odvedenou práci. Technická památka se skládá ze dvou klenutých oblouků vyskládaných z kamene, které se spojují do středního pilíře.
Po necelých pěti kilometrech cesty ze Světnova dojdeme do Skleného. Malá obec v nadmořské výšce 752 metrů, kde nyní žije necelá stovka obyvatel, vznikla v blízkosti zaniklého dvorce Bratroňovice, první zmínka o ní pochází z roku 1407. S největší pravděpodobností se podle názvu jednalo o vesnici sklářů. V okolí se těžila železná ruda pro vysokou pec v nedaleké Polničce. V místní zvonici z roku 1892 je umístěna hasičská zbrojnice, naproti ní stojí kaplička z roku 1891 a kamenný kříž pod ní pochází z roku 1832.

Sklenský potok

Zelená značka prochází Skleným a stoupá dál rovnoběžně se silnicí II/353, ze které nad vesnicí uhýbá doprava do lesa. Tady opustíme značení, jdeme dál po silnici a po několika desítkách metrů odbočíme doleva na lesní silničku. Téměř přímá spojnice měří přibližně pět kilometrů a ústí na komunikaci II/350 mezi Světnovem a Cikhájí. Silnička prochází mezi lesy, po levé straně se rozkládá přírodní rezervace Olšina u Skleného a celým úsekem jdeme po proudu meandrujícího Sklenského potoka, který o pár kilometrů dál protéká i přírodní památkou Světnovské údolí.
Ta se nachází v blízkosti silnice II/350 a je známá především miliony květů chráněných bledulí jarních, které v lokalitě každé jaro rozkvétají. Kromě vzácných rostlin se ve Světnovském údolí, konkrétně ve Sklenském potoce, vyskytují chráněné mihule potoční. Vyhovuje jim čistota tamní vody s písčitým a kamenitým dnem. Dospělé mihule je ve vodě vidět zřídka, pouze několik dnů v roce v době rozmnožování. Živočich totiž většinu svého života stráví jako slepá larva v písčitých naplaveninách potoka. Po přeměně v dospělého jedince se mihulím vytvoří oči, aby se lépe orientovaly do míst rozmnožování. Současně jim ale zakrní střevo, takže dál již nepřijímají potravu a krátce po rozmnožování hynou. Jedná se o velmi vzácné a celoevropsky chráněné živočichy.
Poté, co z lesní komunikace vyjdeme na hlavní silnici II/350, dáme se po ní doleva a po několika stovkách metrů dojdeme opět do Světnova. Odtud se pak zpět do Žďáru pustíme stejnou trasou, kterou jsme do Světnova přišli.