Pondělí, 3. listopadu 2025
Dvacetiletou praxí v oboru disponuje majitel pohřební agentury Charon J+J Bohumír Jahoda. Kromě toho, že se profesně dlouhodobě angažuje v Polné, před třemi lety začal působit rovněž ve Žďáře, kde kancelář firmy sídlí přímo v obřadní síni hřbitova pod Zelenou horou.
Jak jste se dostal do Žďáru, případně k vaší profesi? 
Nebo být majitelem pohřební služby byl váš dětský sen? Můj sen to nebyl, ale zřejmě to tak mělo být. Nepocházím z regionu, ale před lety po rozvodu jsem našel novou manželku v Polné. Právě ona měla pohřební službu, já do té doby podnikal jako truhlář. Takže jsem se vlastně přiženil do pohřební služby a začal se pohřebnictví věnovat naplno. Není to typické povolání a musel jsem se toho hodně naučit. To znamená odborné kurzy a školení na profesní pietní úpravu a přepravu zemřelých, legislativu, ale třeba i rétoriku, pochopit to, co se smí a nesmí. Zpětně ale mohu říct, že jsem se v tom povolání našel. Není to jen byznys, ale i služba lidem, takže je třeba velká míra empatie. Do Žďáru jsme se dostali před třemi lety, oslovilo nás město, které chtělo posílit konkurenci, a my jsme uspěli ve výběrovém řízení.
Co můžete klientům nabídnout?
Zjednodušeně řečeno nabízíme pohřby takříkajíc na klíč. Zajistíme od sestavení a tisku parte přes výkop hrobu nebo krematorium převozy, autobus, hudbu, řečníka, květinové dary pozůstalých a jejich aranžmá, videoklip z fotografií zesnulého po dobu civilního obřadu, asistenci přímo na hřbitově, sjednání církevního pohřbu až po nosiče, ale i doporučíme restauraci na raut nebo spolehlivé kameníky.
Pozůstalí často netuší, co mají udělat nejdříve...
Většina lidí umírá v nemocnici, kde si pozůstalý vyzvedne ohledací list, s nímž pak jde do libovolné pohřební služby, která již zajistí další. Když člověk zemře doma, pozůstalí musí nejdříve volat koronera, který potvrdí úmrtí, protože bez toho nemůže pohřební služba zesnulého převzít. Protože dost lidí o koronerské službě v Kraji Vysočina neví, nejčastěji volají do nemocnice, kde jim poradí. Teprve pak mohou kontaktovat vybranou pohřební službu.
A co se děje potom?
Když nás pozůstalí kontaktují, abychom zesnulého odvezli z domu, což po domluvě můžeme zvládnout obvykle do hodiny, anebo přijdou do kanceláře a donesou ohledací list z nemocnice, sepíšeme objednávku. Všechno je o vzájemné domluvě, snažíme se pozůstalým ve všech ohledech vyjít vstříc. Podle přání klienta zhotovíme parte, převezmeme oblečení pro zesnulého a domluvíme se na dalším – jaký druh pohřbu si přeje a všechno ostatní včetně kalkulace ceny.
Pracovníci pohřební služby mají za úkol zesnulého upravit tak, aby při posledním rozloučení vypadal co možná nejlépe...
Poskytujeme takzvané vyšší hygienické zaopatření, což zase tolik pohřebních služeb nenabízí, ale výsledek za to stojí. Obvykle také pozůstalé poprosíme o fotografii zesnulého z poslední doby, abychom věděli, jak ho máme učesat nebo oholit, případně dámu i nalíčit. Vrací se nám to v tom, že nám například přišla paní poděkovat, že vůbec nečekala, že dědeček bude vypadat lépe, než v poslední době za svého života.
Jaké oblečení mají pozůstalí zesnulému vybrat?
Mělo by to být něco, co zesnulý rád nosil, v čem mu bylo dobře. Není potřeba, aby to bylo zbytečně vyumělkované, se zesnulým se loučí jeho blízcí, kteří ho dobře znali a měli ho rádi. Boty se do rakve nedávají, to je takové obecné pravidlo, a když jsem kdysi pátral, proč tomu tak je, dozvěděl jsem se, že to má spojitost s církví – když se prý zesnulému dají na poslední cestu boty, nenajde po smrti klid, dokud je neprochodí. Další kapitolou jsou drobnosti, které pozůstalí chtějí dát zesnulému do rakve na poslední cestu.
Například?
Nejčastěji jsou to obrázky od dětí nebo fotografie. Pokud následuje kremace, nemělo by ale v rakvi být nic, co neshoří. Při pohřbu do země je to jiné, takže už jsme se setkali s tím, že pánovi, kterému chutnal rum, dali pozůstalí do rakve tři láhve, babičce – vášnivé kuřačce zase cigarety a zapalovač, anebo se do kapsičky dávají drobné mince pro „převozníka“. Snažíme se pozůstalým vyhovět, aby měli dobrý pocit, že udělali to, co při rozloučení se svým blízkým udělat chtěli.
A co když se pozůstalí nemohou dohodnout, jak zesnulého chtějí pohřbít?
Jak to řešíte? Samozřejmě, každý z nich může mít jinou představu, jak by mělo poslední rozloučení vypadat. Pro nás je ale zásadní hledisko vypravitele pohřbu – to je člověk, který nám předloží doklady zesnulého a jehož jméno figuruje na objednávce. Vypravitel pohřbu podepisuje podrobnou smlouvu, kterou jsme si nechali vypracovat právníky a která může posloužit i jako doklad pro případné kontroly.
Jako majitel pohřební služby se zabýváte především administrativou?
Nejenom. Mám hrobnické zkoušky, takže mohu vykopat hrob, když je třeba, provádím odvoz zesnulých, jejich úpravu před obřadem, dělám řečníka. Prostě všechno, co je třeba.
Zmiňujete výkop hrobu a klasický pohřeb do země. Je to i dnes v době kremací časté?
Jak kde. Například v Polné jsou pohřby do země častější, zhruba polovina ve srovnání s kremacemi, ve Žďáře je zájem o klasické pohřby menší. Často je po kremaci zájem o rozptyl, třeba tam, kde to zesnulí měli rádi, což souvisí s novými trendy pohřbívání.
Jak je to s legislativou? Může být člověk po kremaci rozptýlen kdekoliv?
Ze zákona je třeba mít souhlas majitele pozemku, kde chce být zesnulý po zpopelnění rozptýlen.
Jak to funguje při pohřbívání do země v případě, že ještě neuplynula tlecí doba spojená s posledním pohřbem?
V případě, že lidé nemají dvojhrob, snažíme se na to upozorňovat předem, když přijde jeden ze seniorské dvojice sjednat pohřeb pro svého partnera. Druhou rakev lze ještě před uplynut ím oficiální tlecí doby do hrobu uložit jen v případě, když je první rakev ve dvoumetrové hloubce – oproti běžné hloubce 1,5 metru. Takový výkop je sice dražší, ale vyřeší se tím případné problémy s uložením další rakve.
Může být poslední rozloučení i jinde než v obřadní síni?
Samozřejmě. Třeba doma na dvoře či zahradě, kde to měl zesnulý rád, anebo třeba v přírodě – tam je ovšem třeba souhlas majitele pozemku. Přeneseme tam rakev a obřad proběhne přímo tam. Takové rozloučení je vlastně oslava života zesnulého, takže i pozůstalí jsou neformálněji oblečeni než v obřadní síni a celková atmosféra je odlišná.
Je možné alespoň orientačně říct, na kolik pohřeb vyjde?
Cena pohřbu se kromě daných nezbytností odvíjí od toho, co si pozůstalý podle pevného ceníku objedná. Nejméně finančně náročný je pohřeb bez obřadu, kdy zesnulého odvezeme ke zpopelnění do krematoria a pozůstalí si pak jen vyzvednou urnu, odhadem tak 20–30 tisíc korun, při civilním či církevním pohřbu s obřadem se částka pohybuje mezi 40–60 tisíci, ale někdy je to i podstatně více, podle toho, co všechno si vypravitel pohřbu přeje.
Denně se setkáváte se smrtí, což je psychicky velmi náročné. Jak relaxujete?
Naučil jsem se odejít z kanceláře a vypnout hlavu. Nejde to sice vždycky a úplně, ale mám přátele, rád chodím do přírody, mám koníčky... Moje manželka, díky které jsem se k profesi dostal, před dvěma lety zemřela, což pro mě byla hodně těžká doba, ale zdědil jsem po ní sbírku historických kočárků a současně i její největší koníček. Dříve jsme spolu jezdili na jejich srazy po celé republice a pak jsme zorganizovali první u nás v Polné. Snažím se v tom pokračovat, chytilo mě to – letos proběhl už čtvrtý ročník.
