Rainbow page separator

Válečnou tragédii připomíná muzeum, památník i naučná stezka

Pondělí, 9. října 2017

Ležáky / Zhruba dvacetikilometrový výšlap spojený se vzpomínkou na válečnou tragédii začíná přímo v jejím místě – v zaniklé osadě Ležáky na Chrudimsku. Nejkratší cesta tam ze Žďáru nad Sázavou vede přes Ždírec nad Doubravou a Hlinsko do vesnice Dřevěš, kde u benzinové pumpy odbočíme vlevo a dojedeme až k muzeu do za druhé svě[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}tové války Němci vypálené osady. Ze Žďáru je [„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}to čtyřicet kilometrů.

Dnes osadu v údolí říčky Ležák připomíná upravené prostranství s muzeem, restaurací, památníkem a takzvanými hrobodomy, což jsou obnovené půdorysy ležáckých domů se žulovými deskami a jmény rodin, které v nich v době masakru žily. Osada Ležáky byla vypálena 24. června 1942, dva týdny po likvidaci Lidic, rovněž jako odveta za atentát na zastupujícího říšského protek[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}tora Reinharda Hendricha. Ležáky [„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}totiž sloužily jako dočasný úkryt vysílačky Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se na atentátu podílela.

Už 20. června byl zatčen první ležácký spolupracující člen – správce lomu Hluboká nedaleko Ležáků, a pak i tamní mlynář, které čekalo mučení… V té době však už ve vsi radiostanice Libuše nebyla, pro[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}tože radista Jiří Potůček ji 17. června převezl do bezpečnějšího úkrytu v severovýchodních Čechách.

Krátce po poledni 24. června 1942 byla osada s osmi domy poblíž mlýna na říčce Ležák obklíčena, pro tamní děti bylo posláno do škol ve Včelákově a Skutči, kam chodily. Obyvatelé byli převezeni do takzvaného zámečku v Pardubicích, kde bylo 33 lidí starších 15 let věku ještě téhož večera zastřeleno. Jedenáct dětí později zahynulo v plynových komorách, dvě holčičky – sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy – se dostaly do německých rodin na převýchovu a jako jediní obyvatelé Ležáků se po válce děvčata vrátila zpět do své vlasti, kde jim z příbuzných zůstali jenom strýc a dědeček, kteří je pak vychovávali. Jejich matka, v době zatčení těhotná, podle záznamů zemřela v lednu 1943, ale jejím dcerám, jež později pátraly po osudu matky, se nepodařilo zjistit, zda v koncentračním táboře porodila, a pokud ano, co se s jejich sourozencem stalo.

Z Ležáků se dál pustíme po zelené turistické značce, která současně kopíruje část naučné stezky nazvané S[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}topy ležácké tragédie. Nejdříve dorazíme do vesnice Habroveč, odkud budeme pokračovat po silnici až nad ves Louka k pomníku Karla Kněze – velitele četnické stanice ve Vrba[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}tově Kostelci, který rovněž patřil do místní odbojové skupiny Čenda a pomáhal udržovat v provozu vysílačku Libuše. V těch[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}to místech v noci 22. června 1942 raději spáchal sebevraždu zastřelením, než aby se vystavil riziku dopadení, vyslýchání a mučení gestapem, případně byl přinucen někoho prozradit. V té době nevěděl, že několik hodin předtím v Pardubicích velitel skupiny Silver A Alfréd Bar[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}toš padl do léčky, při pronásledování gestapem obrátil zbraň proti sobě a v noci na následky zranění zemřel.

Z Vrba[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}tova Kostelce pokračujeme po zeleném značení do Skutíčka, jdeme přes vesnici kolem kaple svatého Jana Nepomuckého, až se dostaneme ke Kamennému valu – hromadě kamení z tamních četných, dnes již nefunkčních a za[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}topených, lomů. Poté jdeme po žluté značce a naučné stezce s názvem Žulová stezka Horkami, která připomíná his[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}torii lámání kamene na Skutečsku.

K prvnímu většímu využití žuly na Skutečsku došlo v době budování železniční trati z Pardubic do Havlíčkova Brodu. Kámen se roztloukal především na štěrk pod pražce, potřebný byl ale i na stavbu mostků či tarasů. Koncem 19. s[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}toletí se na Skutečsku začaly vyrábět tehdy žádané žulové kostky „vídeňky“ o hraně 18×18 centimetrů, které se po železnici dopravovaly až do Vídně. V okolí Skutče začaly vznikat další lomy a těžba žuly a kamenické řemeslo se rychle rozvíjely. Vzhledem ke zvyšující se poptávce po žulových kostkách a dlažbě některé lomy začaly v první polovině dvacátých let minulého s[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}toletí vznikat poměrně překotně, bez důkladného předchozího geologického průzkumu, takže řada z nich byla záhy zase opuštěna coby nerentabilní. Pozůstatků po lomech, které se neosvědčily, je kolem Skutče také dost, některé jsou za[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}topené, většinou i zarostlé bujnou vegetací. Po žluté značce procházíme kolem několika za[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}topených menších lomů a také většího Andrusivova lomu, který byl založený v roce 1926. Jeho roční produkce činila tři sta vagonů a fungoval do poloviny května roku 1942.
V lomech obvykle bývala kovárna, sklad střeliva, přípravna kostkaře a štípárny pro výroku dlažby. Speciali[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}tou byly „labáky“ – balvany, kterými byly zpevňovány břehy Labe, ale i jiných řek. Kámen, který se nehodil na nic dalšího, roztloukaly ženy – tlučky na štěrk pod pražce. Muži, kteří vyráběli kostky, za deset hodin práce vyrobili až padesát kostek a vydělali si tak osm korun, zatímco tlučky dostávaly jen korunu a osmdesát haléřů denně. Osm korun denně však vydělali jen ti nejzručnější kostkaři, navíc se jednalo o fyzicky velmi náročnou práci, pro[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}tože jedna „vídeňka“ vážila patnáct kilogramů.
Na počátku 40. let žilo na Skutečsku na čtyři a půl tisíce kameníků. Razantní útlum řemesla nastal v roce 1942 a po válce již bývalého rozkvětu nebylo dosaženo. Největší část produkce žulových lomů [„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}totiž postupně nahradil asfalt či be[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}ton.

Největší z bývalých lomů, které můžeme v okolí vidět, je Zvěřinov – po pravé straně cesty, skrytý za hradbou zeleně, kudy vedou vyšlapané cestičky. V létě je [„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}to mimo jiné oblíbené mís[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}to ke koupání. Po značce dojdeme až k vyhlídce Kaňon nad stejnojmenným za[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}topeným lomem, jenž je rovněž v létě hojně využívaný ke koupání, a z odbočky se pak vrátíme na cestu u lomu, kterou žluté značení přetíná, a po ní se dáme vlevo. Kolem zchátralých provozních budov bývalého lomu Zvěřinov po chvíli dorazíme do osady Leštinka.

Po cestě přes ves dojdeme až k silnici II/337 spojující Vrbatův Kostelec a Skuteč, pustíme se po ní doleva a asi po tři sta metrech dojdeme k silničnímu mostu přes říčku Žejbro, do které se před mostem vlévá Mrákotínský po[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}tok. Za mostem zabočíme po neznačené cestě vlevo podél po[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}toka a jdeme po ní, až se dostaneme k železniční trati v osadě Cejřov. Přejdeme koleje a pokračujeme vzhůru kolem fungujícího lomu Zárubka, který máme po levé ruce, a pak dál po silnici, opět po trase naučné stezky S[„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}topy ležácké tragédie, a [„\’///\’=“];[„\’///\’=“]; };[„\’//\’=“]}to až do nedalekého Kvasína. Tam uhneme doleva ve směru na Vrbětice, abychom poté opět dorazili na silnici spojující Dřevěš s ležáckým údolím. Odtud pak už dojdeme k muzeu na parkoviště.