Rainbow page separator

TOKOZ O SVÉ HISTORII / 1920-2020

Středa, 23. Říjen 2019

Čas oslav stých narozenin firmy se blíží, a proto jsme pro Vás připravili článek věnovaný právě historii TOKOZu a jednotlivým etapám jeho vývoje. Začneme ale už mnohem dříve. Pohodlně se usaďte a nechte se unášet…

Bedřich Hochner v budově strojovny a kotelny, zač. 20. stol.

Na začátku byl oheň!
Tedy lépe řečeno sirka. Křesadla postupně vymizela a lidé si začali podomácku vyrábět sirky z fosforu, síry a dřeva. Toho využil podnikatel Rafael Hochner, židovský obchodník se střižným zbožím. Roku 1849 spolu s manželkou Anežkou zakoupil od vrchnosti dům v Zámku ve Žďáře, ze kterého o 6 let později vybudoval Sirkárnu.

V roce 1885 přešla továrna do rukou jeho syna, Bedřicha Hochnera, který ji během dalších pěti let rozšířil a vybavil moderními stroji. Prvotní počet 28 dělníků v průběhu následujících 25 let vzrostl téměř dvojnásobně. Výroba Sirkárny byla ukončena v roce 1913, tedy v době, kdy Hochnerovi v Zámku ve Žďáře již několik let nebydleli. Do funkce ředitele továrny byl dosazen Karel Schiller, příbuzný Bedřicha Hochnera.“

Hochnerovy sirky Budoucnost

A jak se ty sirky dělaly?
To nám prozradí záznam pana Františka Mokrého ze Zpravodaje města Žďáru nad Sázavou, r. 1970:
„Takhle. Polena se rozřezala ručně pilkou na špalíky tak dlouhé, jak měly být sirky. Suky se vysekávaly. Pak se „hoblovalo“. Stroj na jedno strknutí udělal ze špalíku 58 dřívek. Dělník vyrobil za jednu směnu (10 hodin) někdy až 12,6 miliónů dřívek. Ty šly na pohyblivé síto, kde odpadly zlomky. Dřívka se nasypala do bukového rámu, který se sešrouboval a nahříval. Z rámu vykukovaly jen špičky dřívek a ty se namáčely do síry. Při „tunkování“ na „tunkmašině“ (německy tunken – namáčet) se sirky namáčely do fosforové masy. Udělat ji správně bylo velké výrobní tajemství, to byl kumšt. Když byla špatně udělaná, sirky nechytaly. Stávalo se, že celé balíky sirek jsme vyvezli na louku za fabriku a zapálili, protože byly špatné.
Hotové sirky se přenesly do sušárny. Krabičky byly papírové, na jejich výrobu měl mladý Hochner už Brunnerův stroj, který z kola papíru udělal a slepoval jak spodky, tak i vršky, tiskl firmu a hned pískoval. 10 krabiček po 50 sirkách tvořilo balíček, 10 balíčků velký balík a velké balíky se dávaly do beden, když šly sirky daleko do světa. 200 sirek bylo za 1 krejcar (2 haléře).“ Vypráví František Spurný, dělník z Hochnerovy továrny na sirky. Zajímavostí je, že firma prodávala i nefosforové zápalky Budoucnost („bez kostíku“). Zprvu sice nešly příliš na odbyt, ale od r. 1912 se vše obrátilo. Podle vládního nařízení byla totiž zakázána výroba nebezpečných fosforových zápalek.

Hlavní budova továrny v 90. Letech 19. Stol., vzadu komín od lokomobily a nová budova

Během 1. světové války se stala budova Sirkárny útočištěm válečných zajatců.
Dva roky po válce ucítil příležitost nuselský obchodník s kovovým zbožím J. Rousek. Po repatriaci zajatců odkoupil budovu i levné pracovní síly. Na Vysočině se začaly rodit kovové visací zámky a o deset let později byly učiněny první nesmělé krůčky ve výrobě rybářských prutů a navijáků. Jako vzor posloužily majiteli výrobky dovezené z Anglie. Podle vyprávění pamětníků byla tato výroba velice primitivní a doslova kusová.

V budově zůstaly i některé stroje. Především parní stroj z bývalé Hochnerovy sirkárny v Rouskově továrně „šlapal“ ještě několik let.

A to byl základ dnešního Tokozu (TOvárna na KOvové Zboží)…

Zdroje:
• Zpravodaj města Žďáru nad Sázavou 1970, 1972
• Výtažek z bakalářské práce nazvané Židé na Žďársku v letech 1848 – 1945 (Tereza Havelková, Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií, katedra historických věd, 2005)
• Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou